Nejsem lingvista a tedy se zde nechci pouštět do nějakých odborných jazykových studií. Jen mě prostý cit pro jazyk říká, že přídavné jméno strašný je dnes hojně nadužíváno, a to často ve spojení zcela neadekvátním. Je-li něco označeno jako strašné, vnímáme takto označené negativně. Rozhodně se slovem strašný nespojujeme libé pocity. Nahlédneme-li do Českého národního korpusu a zadáme slovo „strašný“, vysype nám databáze mnohá spojení – například:
Ach, jak strašně prázdná mi připadala ta pracovna…
Abych pravdu řekla, je to strašně nepohodlný…
Promiň, ty strašně chrápeš…
Vyjedou ale i následující spojení, ve kterých korpus reflektuje právě jejich častá používání, aniž by hodnotil vhodnost těchto spojení:
Čte strašně ráda komiksy…
Měla strašně důležitou roli…
Zatímco první odstavec splňuje očekávání přívlastku negativně hodnotícího, ve druhém odstavci se dostáváme právě do protismyslného spojení – „strašně ráda“ a pod. Vedle toho, že je slovo „strašně“ nadmíru oblíbené, je velmi často používáno tam, kde nemá ve spojení vůbec být. U jedné známé osobnosti, pozvané do pořadu Uvolněte se, prosím, jsem napočítal během krátkého rozhovoru 12x použití slova strašně, a to v osmi případech ve spojení neadekvátním. Mohu tedy někoho milovat velmi, hodně, maximálně, k zbláznění, něžně, oddaně, ale strašně mě můžou bolet zuby nebo štvát řidič autobusu, který za jízdy kouří.
Kde se bere ta špatná rozlišovací schopnost, to nepřemýšlení nad vyzněním toho, co sděluji? Ta oblíbenost určitých slov a slovních spojení bez ohledu na to, do jaké míry jsou tato spojení logická? V obou větách druhého odstavce příkladů, by stačilo nahradit slovo strašně, třeba slovem velmi a vše by bylo v pořádku.
Zřejmě vymřeli dobří češtináři, na jakého jsem měl štěstí já při základní školní docházce. Tento skvělý učitel nás vždy vedl ke správnému užití slov ve větném celku. Běda, jak někdo například použil výraz: „Můj otec pracuje jako řidič“. Okamžitě následovala otázka učitele: „Tvůj otec není řidičem? On je jenom jako řidič?“ Mimochodem, bez slova „jako“ se dnes nedokáže vyjádřit spousta lidí. Je úděsné slyšet v metru třeba takovýto jazykový výkon: „Hele holky, tak jsem šla včera jako nakoupit a koho nepotkám? No Aleše! Já ho tedy jako moc nemusim, ale dali jsme řeč a von jako že mě už dlouho neviděl, a co jako dělám a jestli bych s ním nešla zejtra jako do kina. No byla jsem z něj strašně vodvázaná protože von se nějak strašně vylepšil, šel do strašně dobrýho účesu a strašně mu to jako sedlo, fakt.
No, nechám těchto úvah, abych vás třeba strašně nenudil a půjdu raději dopsat druhé pokračování článku Dědictví Josefa Hlávky.