Má si umění na sebe vydělat?

Je až zarážející, jak úvahy pana Williama S. Schlamma dokonale vykreslují naši neutěšenou současnost. S laskavým svolením časopisu revue PROSTOR, si tedy dovoluji níže uvést v plném znění článek zmíněného autora, který on sám nazval Bohatstvím k sebezničení aneb Maecenas opouští scénu. Článek se velmi dobře hodí i k probíhajícímu stému výročí úmrtí velkého mecenáše Josefa Hlávky, kterému jsem na svém blogu věnoval hodně místa. K uvedenému článku si dovolím pouze dodat, že u nás mecenáši scénu dávno opustili a noví se na scéně zatím neobjevili. Sponzorů je zato plno, ale ti, až na světlé výjimky, neinvestují peníze do umění, ale do komerce, neb tak činí především pro svoji reklamu a očekávají tedy, že se jim tato investice zhodnotí ve větším zisku.

A ještě poznámka technická – text jsem nijak neupravoval, jen jsem barevně vyznačil některé pasáže, které mi připadaly obzvláště aktuální  a platné pro naše budování kapitalismu. Řekněme, že z dramaturgických důvodů, jsem si dovolil přesunout biografickou poznámku z úvodu článku na jeho konec. Jinak, jakákoliv podobnost s naší současností není nikterak náhodná.

*

Umírající společnost

Kapitalismus, nejproduktivnější systém společenských vztahů navržený člověkem, zachází před našima očima na úbytě. Je to ovšem systém nadaný takovou vnitřní silou, má tak výrazný náboj humanity, že žádné zločinné spolčení úkladných vrahů, ani žádný útok usilující o jeho rozvrácení by jej nedokázaly zničit. Ničí se spolehlivě sám.

Zatímco problém socialismu se nazývá socialismus, problém kapitalismu je kapitalista. Kapitalista, jak se chystám ukázat, se v dnešní době již pravému smyslu bohatství dokonale odcizil. (A kapitalismus není ničím jiným než systémem tvorby bohatství.) Kapitalistu bohatství dnes buď přivádí do rozpaků, nebo již neví, jak s ním naložit. Obě zmíněná dilemata jsou jistě sama o sobě dost závažná, pokud se ovšem projeví současně (což se v dnešní době, kterou John Steinbeck metaforicky označil „zimou naší úzkosti“, očividně děje),nastalá krize má děsivé účinky.

Chceme-li problém, který sužuje naši společnost, pojmenovat lapidárně, můžeme pro názornost říci, že má v dobrém stavu stavbu kostí, skvělý trávicí trakt a nanejvýš uspokojivý oběhový systém. Šíří však kolem sebe, v okruhu své působnosti, dusivou „atmosféru nepřátelství“ (termín profesora Schum­petera). Naše společnost je zkrátka zdravá, ale nikoli pomilováníhodná. A proto umírá. Žádná společnost si totiž nemůže zachovat svou existenci, pokud se jí nepodaří vytvořit svůj vlastní mýtus nádherného vzoru. Člověku byl dán život proto, aby oslavoval stvoření. Ve společnosti, která již stvoření ne­oslavuje ani nesvětí (nebo, v horším případě, na tyto hodnoty dokonce pohlíží s nelibostí), člověk nejprve znecitliví a poslé­ze je prostoupen pocity averze a nepřátelství.

* 

Ohavná myšlenka

Mluvím teď samozřejmě o lhostejnosti kapitalisty k celé jedné sféře životní zkušenosti, která není zpeněžitelná, a která je, ač to může někoho překvapit, životní zkušeností rozhodující. Mám na mysli také jeho vlažný vztah vůči mladým, zapáleným a citlivým. Současná inteligence byla zahrnuta spoustou po­hrdavých slov (například v mé studii Umění a společenské způsoby), a do značné míry zaslouženě. Příznačným rysem moderního intelektuála je totiž jakoby výrazně omezená soud­nost v otázkách morálních a zrazování hodnot lidskosti; a zná­te někoho, kdo by byl ochoten tolerovat jeden či druhý ze zmí­něných nedostatků? Na druhé straně, kdo by si troufal popí­rat skutečnost, že naše společnost byla napadena virem, je­hož působení plodí takovéto zvrácenosti individuálních po­stojů.

O jaké nedostatky se jedná? Co je onou příčinou vyvolávají­cí nenávist mladých, dychtivých a citlivých vůči kapitalismu? Budoucí historiograf analyzující pád Ameriky by mohl určit celkem bez rizika, že bude nařčen z nejapnosti, přesné datum odchodu amerického kapitalismu ze světa: jeden den ve čtyři­cátých letech 20. století, kdy nevýslovně tupé představenstvo oznámilo, že Metropolitní opera si bude muset „na sebe vydě­lat“.Opera se touto cestou samozřejmě nikdy nevydala. A nesta­lo se tak ani v případě jiných počinů, jejichž význam je litur­gický nebo je v jiném ohledu nezpochybnitelný a slouží k po­těše ducha či smyslů. Po velkou řadu století, bez ohledu na to, jaký společenský systém právě panoval, považovali před­stavitelé bohatých vrstev ztrátovost umění a literatury za cosi samozřejmého a podporu těchto tvůrčích aktivit považovali nejenom za svou odpovědnost, ale přímo za ospravedlnění existence bohatých. Myšlenka, že kultura by si měla na sebe alespoň vydělat, ne-li být přímo zisková, je překvapivě no­vá. Kromě toho je také ohavná. A ještě ke všemu je sebezniču­jící. Civilizace, která jí popřává sluchu, se ocitá na pokraji pro­pasti.

Pouze marxisté, jejichž posedlost dogmaty ekonomického determinismu neúnosně zužuje perspektivu pohledu na život, by totiž byli schopni popírat pravdivost teze, že výsostným úběžníkem, ke kterému by mělo směřovat úsilí společnosti, není produkce co nejlevnějšího zboží, ale povznesení ducha. Knihovny, divadla, katedrály; školy, tělocvičny, kluby; průvo­dy, karnevaly, procesí; meditace, filosofie, teologické systémy; písně, básně, tragédie nejsou v životě společnosti nadbyteč­ným luxusem, ani projevem zahálčivosti. Jsou jeho podstatou. Jestliže je člověku v životě odpíráno vytržení a nádhera jasu, bud‘ jej to vrhá do nespoutané revolty, nebo bezútěšně hyne. A nikdo nemá tak silnou potřebu nádherných vjemů, barev, opojných okamžiků povznesených nálad jako lidé nemajetní, stojící na společenském žebříčku nejníže. Lze jen těžko před­pokládat, že by tyto prožitky, které poukazují k podstatě věcí, mohl člověk najít v práci – a očekávat, že ve zmechanizované masové výrobě se mu v tomto směru povede lépe, je naprosté bláznovství.

Naše společnost tuto pravdu skutečně přijala za svou, ale po­divně pokřiveným způsobem: neustále se zvyšující podíl národ­ního důchodu spolykají rychle expandující formy trávení volné­ho času a umění (v nejobecnějším slova smyslu). Rozhlas, tele­vize, biograf, destiláty, tabák, labužnictví, móda, kosmetika, tu­ristika, sport, knižní produkce, sázení atd. nejsou jenom aktivita­mi, které jsou srdci amerického občana nejbližší, národ na ně skutečně vydává v úhrnu mnohem více peněz než na ocel, uhlí, bavlnu a pšenici dohromady. Přičtěte k tomu ještě státní rozpo­čet na provoz škol a církví a dojdete k tomu, že občané Spoje­ných státu vynakládají větší částky pro potěchu duše a smyslů než na veškeré takzvané základní životní potřeby.

Zvláštní pokřivenost, na kterou jsme poukázali, se projevuje následovně: Mechanismy trhu, aniž by byly jakkoli přizpůso­beny změněné působnosti, pronikly do sféry „únikových akti­vit“. Prosazuje se zde tatáž koncepce zisku a ztráty, nuance smyslu je podřízena imperativům masovosti, vkus otročí efek­tu a duchovní hodnoty ekonomickým ukazatelům. Neexistuje ovšem žádný logický argument, ani argument odvozený z his­torické zkušenosti, který by přesvědčivě potvrzoval předsta­vu, že tentýž soubor ekonomických zákonitostí by měl být určující jak pro sféru materiální výroby, tak pro sféru oslavy života. Ve skutečnosti je tomu právě naopak.

V antickém Římě si člověk svůj denní chléb musel vydobýt v potu tváře, hry v cirku naproti tomu byly gratis. Divadlo křesťanského středověku bylo bezplatnou součástí veřejné bohoslužby. Malíři, hudebníci a učenci renesance byli členy domácnosti šlechtických rodů, žili pod jejich záštitou, a učenost byla pěstována v každém smyslu toho slova pro Boží slávu. V šestnáctém, sedmnáctém a osmnáctém století – od Erasma po Voltaira – byla maximálně štědrá podpora umění a věd pova­žována za mimořádně výhodnou cenu, za niž si mecenáš získá věčnou slávu. Ovšem s postupujícím devatenáctým stoletím se začali vlády nad světem zmocňovat účetní. A ve století dva­cátém se jim podařilo získat kontrolu bezvýhradnou a doko­nale umrtvující.

Jsme zde svědky skutečně rozporného vývoje: k čím větší expanzi „kulturních“ aktivit dochází, tím méně je prostoru pro velkorysost. Maecenas, jak se zdá, byl atributem společnosti, které nedocházelo, že tvorba Eurípidova, Michelangelova či Mozartova představuje potenciální zisk. Skutečnost je ale tako­vá, že moderní jeviště je zdrojem milionových příjmů, šoubyz­nys hollywoodských studií vytváří zisky v řádu miliard dolarů, mediální sféra – tisk, rozhlas a televize – představuje význam­ně se prosazující sektor. A vzhledem k tomu, že se „kultura“ již stala tak významným segmentem tržní ekonomiky, ekono­mické mechanismy, které ji určují, ji také ovládnou.

 *

Beznaděj, či věčná sláva?

Maecenas opouští scénu, taková je pravda. Přesto je třeba řešení tohoto rozporu najít. Atmosféra rozkolísanosti a neklidu se šíří a znechucení, které se skrytě zmocňuje senzitivních men­šin populace, začalo kapitalismus dusit. Pohled společnosti na sebe sama, a tím i na perspektivu pokračující vlastní existence, je v rukou učitelů, spisovatelů, básníků a hudebníků – a roz­hodně nezávisí na jakýchsi „neúprosně působících ekonomic­kých zákonitostech“. Nadšení (či naopak nevolnost) hrstky cit­livých jedinců prostupuje prostřednictvím milionů jemných te­pen organismus politického života jako takový. V západní civi­lizaci byla inteligence vždy jednou z reálně vládnoucích tříd.A ve věku masové gramotnosti a masové komunikace se prá­vě ona stala tím faktorem, který je v konečné instanci rozhodu­jící.

Jenomže převážná většina naší moderní inteligence pouze reaguje – nespoutaně, zaslepeně, emocionálně (zkrátka nero­zumně) – na lhostejnost typického představitele kapitalismu dnešní doby. Navíc (a to situaci činí ještě mnohem horší) se nejedná o pouhou lhostejnost. Podle mého názoru dochází k čemusi hluboce zneklidňujícímu, ke zmatení hodnot, které zbraňuje dnešním bohatým vynakládat vlastní majetek se zře­telem k výsostnému přesahu, ve službách Boží slávy. Domní­vám se, že toto zmatení hodnot je tolik zneklidňující právě pro­to, že svými kořeny tkví hluboce ve počátcích ka­pitalismu – jeho náboženských motivacích. Kapitalismus má svůj zdroj bezpochyby ve střízlivé filosofii Kalvínově. A od dob Kalvínových až do současnosti se asketicky přísné princi­py odříkavé šetrnosti dostávaly do rozporu se svým protikla­dem, paradoxní hojností plodů kapitalismu.

Úspěšný podnikatel, ideál naší civilizace, se dětinsky snaží společnosti vsugerovat následující image sebe sama: Pracuje déle než kdokoli jiný, jeho žaludeční vředy jsou větší než vředy jiných lidí a v životě si užije méně zábavy než všichni ostatní. Definitivní známkou toho, že zmíněný stav právě na­stal, je, jak se zdá, obvykle pravdivé prohlášení, že příslušný byznysman neměl dovolenou už x let. Pokud ovšem společ­nost toto sebepojetí přijme jako věrohodné (a ono tomu bohu­žel tak je), dny kapitalismu jsou sečteny.Má-li si totiž společnost zachovat svou kontinuitu, potřebuje především dynamické jedince aspirující dychtivě na své místo v řadách elit. A vzhledem k tomu, že v tržní společnosti musí být elita v každé generaci obnovována, kontinuita naší společ­nosti závisí na energii, s níž se ambiciózní mladí derou na vr­chol.

Ale kdo by měl proboha zájem přebírat štafetu od předchozí generace a stát se úspěšným, jestliže se měřítkem úspěchu staly žaludeční vředy, šestnáctihodinový pracovní den a žád­ná dovolená?

 *

Zázračné květy

Zdá se, že čas dozrál k okamžiku, kdy je třeba přehodnotit Veblenovy teze.

To, co tento zlomyslný satirik mylně považoval za hloupou zkaženost našeho ekonomického systému, by mělo být na­opak uznáváno jako jeho životodárná síla: Dovoluji si tvrdit, že pro americký kapitalismus se neukázalo být nic tak osudné jako vymizení fenoménu obvykle nazývaného „okázalé plýt­vání“.

Jsem si naprosto jist tím, že pět tisíc tulipánů a dvanáct tisíc konvarlinek, které rodina Rockefellerů vysází každý rok na betonovém prostranství Rockefeller Plaza, prospěje pozitivní­mu vnímání kapitalismu mezi proletáři v New Yorku víc než „propagační reklamy“ ve všech novinách ve městě dohroma­dy – a v každém případě přinese víc, než se podařilo docílit Nelsonu Rockefellerovi za celých dvacet let jeho angažmá ve vládním hospodářském programu Fair Deal (Spravedlivý úděl). Květiny totiž v tomto případě představují ono „okázalé plýtvání“: u konvalinek se nepředpokládá, že by „si na sebe vydělaly“. Jejich společenskou funkcí je povznášet našeho ducha a přivést nás k vědomí vděčnosti za to, že nám byl dán život.Nejskvělejší věcí, která může potkat „třídně uvědomělého“ pracujícího v New Yorku, je možnost vdechovat vůni konvali­nek na Rockefeller Plaza. Možná že se po tomto zážitku bude dívat jinýma očima na půvab společnosti, která si může dovo­lit zázrak přítomnosti květů.

Není ovšem snadné najít mnoho takových příkladů velkory­sosti bohatých firem.

A argumentem, jímž je současná nouze v tomto směru omlouvána, je samozřejmě ona zatracená daň z příjmů: Bohatí již nejsou schopni udržet si dostatečnou úroveň příjmů na to, aby si mohli dovolit je velkodušně utrácet; a nashromáždit jmění nová nelze. Tohle všechno jsme se naučili považovat za samozřejmost. Ale neměli bychom. Čísla a závěry vyvozené z tohoto axiomu jsou totiž klamné.

Protože za prvé v dnešní době je soustředěný v soukro­mých rukou větší majetek než za dnů Morganových; a existuje také více milionářů. Hodnota majetku řekněme padesáti nejbo­hatších lidí je snad u jednotlivých jmění nižší než dříve; ale skutečně není pravda, že oni báječní velkoryse utrácející boháči z let nedávno minulých byli naboby: Morgan například po sobě zanechal majetek jen o málo vyšší než deset milionů dolarů. Počet nezanedbatelných jmění soukromých vlastníků bezesporu i nadále roste, roční příjmy po zdanění však nejsou nijak závratné; ale kde je řečeno, že „okázalé plýtvání“ by se mělo omezit pouze na čistý příjem, a nemělo by se nikdy dotknout kapitálu?

Ve skutečnosti jednou z nejpomýlenějších obsesí současných milionářů je falešná představa o „nedotknutelnosti“ jejich majetku. Tím, že chtějí své majetky uchovat pro své dědice, de facto zbavují společnost i sebe sama (a jméno vlastních rodin) grácie, lesku a slávy. Kromě toho připravují své dědice také o finanční prostředky jako takové. Celkem přirozeně jsou totiž dědické daně podstatně vyšší než speciální daně, jež odvádí člověk, který ve snaze přispět na ušlechtilé účely rozpouští některá ze svých kapitálových aktiv ještě za svého života. A pokud tak nečiní, pokud se drží svých klamných utkvělých představ, pohltí jeho peníze státní pokladna.

 *

Tam, odkud není návratu

Ale je tu ještě jeden aspekt, který je dokonce ještě závažnější. Jestliže chceme oživit alespoň částečně společenské klima – které bylo v éře před nástupem prezidenta Roosevelta příznivě nakloněno soustřeďování bohatství, důležitosti bohatství – je nezbytné, aby jedinečná a zásadní role, kterou bohatství plní při povznášení ducha společnosti, byla opět naplno pociťována v celé zemi. Pokud se tak nestane, můžeme sotva předpokládat, že všemocný volič bude schopen ovládat vlastní egocentrické postoje, ke kterým zcela přirozeně inklinuje. Bude i nadále volit státem iniciované programy, jejichž prostřednictvím nemajetní zřejmě získají bezpracně pár šestáků od majetných – pokud nenastane v náhledech společnosti radikální obrat a milionové jmění nashromážděné v soukromých rukou nebude opět každému připadat čímsi přitažlivým. To jest, dokud ono milionové jmění nedodá jas, zářivou barevnost a půvab velkorysosti našim životům. Milionová jmění nashromážděná soukromými vlastníky se již nesmějí schovávat za šedou anonymitu institucionalizované, „vědecky“ řízené filantropie – odosobněných nadací zbavených života, ve kterých si nikdo kromě bezejmenného byrokrata neužije sebemenší zábavy a nikdo nezíská věčnou slávu. Právě toto akutně hrozící nebezpečí, ohrožující další politický vývoj v souvislosti se všeobecným vzestupem kolektivistických trendů, by mělo přinutit kapitalistu, aby se rozpomněl na magickou moc, jíž jsou peníze nadány. Neboť moderní člověk masové spotřební společnosti, ocitající se v situaci beze zbytku odpovídající údělu Tantalovu, je neustále rafinovaným způsobem trýzněn; nejenom že je přesvědčován, že veškeré nejnovější zázraky luxusního spotřebního zboží jen čekají, až po nich sáhne, je mu navíc vnucována představa, že žádný člověk, který si jen trochu váží sám sebe, se bez nich neobejde. Ovšem v okamžiku, kdy po nich nenasytně vztáhne ruku, neodvratně se mu vzdalují. Vpravdě úděl Tantalův.

Ale bohové řecké mytologie, kteří Tantala odsoudili k údělu extrémní trýzně, byli prozíraví: Byli si velice dobře vědomi toho, že mají-li Tantalovy okovy spolehlivě plnit svou funkci, je nutné mu zabránit v tom, aby se zmocnil návnady, kterou na něj nastražili. Tantalos doby antické například neměl všeobecné volební právo. Ale Tantalos doby moderní je má! Získal tak moc měnit podle vlastní libostí veškerá pravidla hry a plenit zámek vrchnosti. Nejpřekvapivějším momentem v tom to stavu věcí je skutečnost, že naše společnost doposud v plné míře na své kůži nepocítila ony ostudné důsledky, které obvykle postihnou bezohledného trapiče. Jenže spoléhat napořád na umírněnost voliče je jednoduše riskantní. Chceme-li předejít jeho oprávněnému záchvatu zuřivosti, je třeba mu ukázat, že individuálně vytvořené bohatství svěřené menšině citlivých jedinců je větším přínosem pro každého z nás než prostřednost realizovaná společenskými institucemi. Jinými slovy, velkorysost bohatých je racionální obrannou strategií. V současné době panující klima bezkrevné lakoty, mdlé šetrnosti a sterilní anonymity je sebezničující. Rychle se totiž blížíme bodu, ze kterého již nebude návratu – hrozivému okamžiku, kdy poslední představitel kapitalistického stavu ztratí ponětí o tom, že smyslem kapitalismu vždy bývalo umění bohatství užívat. Až tenhle okamžik nastane, nenajde se již jediný člověk, který by dále hájil dokonale atrofovaný systém. Společně s jinými autory jsem se v minulosti vyjadřoval kriticky k neuvěřitelným ideovým přemetům zastánců dotací umění z veřejných prostředků. Neměl jsem ale rozhodně v úmyslu je nijak podceňovat. Proklamované nároky a naléha­vost argumentace tvořivé senzitivní menšiny se vždy ukážou být silnější než matematika účetních. Podnikatelé, kteří působí ve sféře kultury, prohlašují, že povaha jejich podnikání jim nedovoluje řídit se jakýmikoli zřeteli k hodnotám svrchované kvality; a mají naprostou pravdu. Nic, co představuje svrcho­vanou kvalitu, vybraný vkus, náročnost, neprodukuje zisk. Existence těchto hodnot je představitelná pouze mimo hranice trhu. Jsou mimoekonomické. .Je to způsob, jak peníze utrácet, ne vydělávat. O rozvoj tohoto fenoménu je nutné se ucházet, kultivovat jej a podporovat. Jde o činnost, již bud‘ pěstují bohatí, nebo se jí věnují parazité, kteří dokážou vždy spolehli­vě zaujmout místo všech politických byrokratů, ochable rezig­nujících na svou vůdčí úlohu. Jinak řečeno: Sféra svrchované kvality bude vždy dotovaná, ať již vrstvou bohatých; nebo stá­tem; bez dotací se prostě neobejde.Proč není vhodné, aby sféra svrchované kvality byla dotova­ná státem, je nad slunce jasné: Jednoduše proto, že by velmi záhy své výsostné postavení ztratila. A kromě toho, společ­nost, která chce fenomén svrchované kvality vehnat do poruč­nictví státu, je neodvolatelně odsouzena k záhubě: Lidé, je­jichž život není určován jen ekonomickým zájmem, budou bez možnosti úniku znuděni systémem, jenž ztratil svou hýřivou energii a smysl pro velkorysost. A kdykoli člověka sužuje nu­da, začne vyvolávat revoluční rozbroje.

 *

Velkorysost, nebo cesta do záhuby?

Maecenas je zkrátka skutečným synonymem bohatých: Bohatí nemohou odmítnout tuto roli přijmout Jediné, co odmítnout mohou, je setrvání v řadách bohatých. Vzhledem k tornu, že boháčem nejsem, při hájení hodnot kapitalismu se mohu ome­zit jen na přesvědčování. To jest, vše, co mohu za sebe udělat, je znovu ujistit bohaté, že ten nejbezpečnější a nejpříjemnější způsob, jak ochránit jejich finance, je věnovat část z nich způ­sobem rytířským, způsobem aristokratickým, způsobem antic­kého Maecenata – jinými slovy ve velkorysém stylu. Brzy vyjde jistě najevo, že absence stylu je nejzhoubnější morovou ranou kapitalismu.

Pozoruhodným a zároveň dost neuvěřitelným aspektem ce­lé věci je fakt, že cesta k věčné slávě by nás stála neskonale menší obnos než současné směřování naší společnosti k sebe­zničení. Roční příspěvek ve výši tří miliard dolarů, rozdělova­ný novodobým Maecenatem, by vytvořil v Americe ekonomic­ké předpoklady pro rozkvět periklovského věku. Přitom tři mi­liardy dolarů nejsou ničím víc než pěti procenty zisku našeho firemního sektoru před zdaněním.

S těmito prostředky by americké divadlo mohlo být osvobo­zeno od nedůstojnosti zvaně Broadway; američtí umělci a so­chaři by byli motivováni k intenzívní tvořivě aktivitě; naši bás­níci a spisovatelé by ztratili svou poslední výmluvu, jíž si sami před sebou obhajují smutný fakt, že svou duši zaprodávají kdejakému obchodníku s textilem; naši učenci a vědci by do­stali možnost přiblížit se více pravdě; a z betonu našich ohav­ných měst by vyrašily konvalinky.

Pouhé snění? Nikoli, realistický program možného řešení. Ne­znám program realističtější. Jenže se bohužel obávám, že kapi­talista současné doby si bude dál pěstovat své vředy, v ubíjející šedi, kterou dobrovolně přijal za vlastní. On páchá sebevraždu. A my všichni musíme zemřít společně s ním.

* * * 

Životní osud Williama S. Schlarnrrra (1904-1978) je téměř archety­pickým příběhem středoevropského intelektuála minulého století, který prošel složitým myšlenkovým vývojem „od revolučního mládí až po zralý konservatismus stáří“ a stal se zaujatým komentátorem minulé doby, zmítané nesmiřitelnými ideologiemi.

Byl synem židovského kupce z Holiče v Rakousku-Uhersku, a stej­ně jako spousta mladých idealistů té doby se stal velice brzy komu­nistou – když mu bylo šestnáct let. Po návštěvě Moskvy však vystříz­livěl a s komunistickou stranou se rozešel – to mu bylo pětadvacet. Po nástupu Hitlera k moci vydával ve třicátých letech nejprve v Ber­líně, později ve Vídni a v Praze levicový antinacistický a antistalinistický časopis Weltbühne. Za svého pobytu v Praze se spřátelil s Milenou Jesenskou. Na sklonku druhé (česko-slovenské) republiky emigroval do Ameriky. Během války působil jako redaktor odpověd­ný za zahraniční rubriky časopisů Time a Life tiskového magnáta Henryho Luce; svého postu využíval k varování amerického obyva­telstva před hrozbou, již představoval v očích mnoha Američanů neškodný a užitečný spojenec „Uncle Joe“ Stalin. Spolu s Whittake­rem Chambersem patřil k antikomunistickému křídlu těchto časopisů.

Po válce se stal jedním z obhájců a stoupenců senátora McCar­thyho, protože byl přesvědčen, že i přes své chyby měl McCarthy v zásadních věcech pravdu: Sovětský svaz a komunismus jsou sku­tečnou, nikoli iluzorní hrozbou přežití svobody a Ameriky; v ame­rickém státním aparátu jsou komunisté a sovětští agenti, kteří špio­náží podvracejí stát a zneužívají demokracii – a americká levice je vůči tomu slepá.

V roce 1955 byl jedním z hlavních iniciátorů založení časopisu National Review, který se stal hlavním fórem americké poválečné pravice a podporoval politiky, jakými byli Barry Goldwater a Ronald Reagan.Koncem padesátých let se Schlamm vrátil zpět do Evropy. Usadil se v západním Německu, kde vydával svůj vlastní časopis a přispí­val do antikomunistických publikací v Evropě i  v Americe.

Publikovanou stať napsal v roce 1956 pro časopis National Re­view. Ani po více než půl století Schlammovy myšlenky nezestárly, ­naopak zdají se být ještě aktuálnější, než v oné úzkostné a pokřivené době – že by naše doba byla ještě pokřivenější?

Biografickou poznámku připravil Roman Joch.

Z angličtiny článek přeložil Milan Jára.

Převzato z 57 čísla časopisu revue PROSTOR. 

* * * *