Poslední cesta
Deset jezdců ve zbroji obklopuje vůz s plachtou, který je tažen párem černých koní. Vede je jezdec s nepříliš známou korouhví v těchto končinách, na které se třepotá znak knížat z Minstrberka. Před vozem jede na bílém koni šlechtic, mající na svém dlouhém plášti stejný znak. Skupina právě vyjela z lesní cesty vedoucí hlubokým lesem u Větrušic a míří k Labi. Před Libiší jej pak přejedou po dřevěném mostě a pokračují směrem na Líbeznici. Skupina vyjela ráno na sv. Žofii l.p. 1476 z Mělníku a do Prahy měla naplánováno přijet k večeru téhož dne. V květnovém vánku se třepetala korouhev a v paprscích jarního slunce svítil bílý plášť velmože jedoucího u vozu. Kdo je tento muž? Prvorozený syn Jiřího z Poděbrad a Johany z Rožmitála Hynek, kníže z Minstrberka, hrabě kladský a pán na Poděbradech. Ve voze, který doprovází, veze vzácný náklad a to rakev s ostatky své milované matky české královny Johany z Rožmitála. Převáží je z Mělníka do Prahy, kde již pro královnu dohodl důstojnější místo jejího věčného spočinutí, než bylo to v právě přestavovaném chrámu sv. Petra a Pavla v Mělníku, kam královnu, dle jejího přání, uložili. Jaké myšlenky se asi honily hlavou mladému knížeti, který v době, kdy doprovázel matku na její poslední cestě, dovršil teprve svůj dvacátý třetí rok života? Než z něj odejde, zanechá po sobě výraznou stopu renesančního vzdělance, básníka a bonvivána. Málo se též ví, že po přeslici měl větší nárok na českou a uherskou korunu, než měl Vladislav Jagelonský.
Kdyby dnešní tvůrci přihlouplých telenovel sáhli k tématům z naší historie, měli by postaráno o zápletky, které nevymyslí ani náhodou, jak se níže dočtete. Přetrpte tedy některé faktografické údaje, pomůžou vám lépe se orientovat.
Johana z Rožmitála
Byla druhou ženou Jiřího z Poděbrad. Jiří, coby mocný zemský správce, se podruhé žení v roce 1450 nebo 1451 zhruba rok či dva poté, kdy mu zemřela jeho první žena Kunhuta z rodu Šternberků. Zanechá mu 6 dětí:
Bočka (*1442 – †1496),
Viktorina (*1443 – †1500),
Barboru (*1444-7 – †po r.1469),
Jindřicha I. staršího (*1448 – †1498),
Kateřinu (*1449 – †1465),
Zdenu (*1449 – †1510).
Poslední dvě dcery byly z dvojčat, při jejichž porodu Kunhuta zemřela.
Svojí sestru Johanu Jiřímu doporučí jeho přítel Lev z Rožmitála. V roce sňatku je Johaně 18 – 20 let (přesný datum jejího narození není znám a je odvozen odhadem od úmrtí jejího otce).
O Johaně se říkalo, že již od mládí byla dívka neobyčejného důvtipu a pevné vůle. Mezi Jiřím a Johanou vznikl velmi pevný citový vztah a Johana, ač katolička, byla Jiřímu velmi silnou oporou a to nejen v rodinných záležitostech, ale i v politice. Vedle toho, že dokázala vychovávat jeho 6 dětí z prvního manželství, přibylo k nim dalších 5:
Hynek – někdy též Jindřich mladší (*1452 – †1492),
Bedřich (*1453-4 – †1459),
Jiří (*1454-55 – †1459-62),
Ludmila (*1456 – †1503),
Jan (*po r. 1457 – †1459).
Kdo si libuje v osudových osmičkách u Johany z Rožmitála najde hned dvě. Českou královnou je korunována den po svém muži, a to 8. května 1458. Královna událost hodnotí dojemnými slovy: „Je to dar a dobrodiní z božích rukou, které musíme snažně a pilně lidem vracet…“
Udělala maximum pro to, aby svá slova naplnila. Celých 21 let po Jiřího bokou ovlivňuje pozitivně a významně státní záležitosti. Zcela sdílí královu myšlenku národního usmíření. Jako katolička, spojená sňatkem s ultrakvistou, dává národu povzbuzující (a dodnes moderní) příklad snášenlivosti ve věcech víry a oboustranné úcty. Obhajuje celistvost zemí Koruny české. Je členem nejužší královy rady. Cestuje s manželem na politická jednání. Vyjednává s nepřátelskými stranami.
Jedinečnými doklady jejího vzdělání a charakteru jsou listy adresované vzbouřené Plzni, městům Kutné Hoře a Chrudimi, naléhavé dopisy se žádostmi o propuštění vězněných osob: „…takových věznění není za našeho panování zapotřebí…“, důsledná ochrana vdov, sirotků a zejména štědrost, s jakou se písemně navždy vzdává poplatků, které jí byly určeny z královského majestátu ve prospěch chudých, nemocných a starých lidí: „…to činíme i před budoucími našimi královnami českými i před každým člověkem na věčné časy věku budoucího…“.
Vypravuje svého bratra Lva z Rožmitála svým průvodním listem na jeho proslulou cestu „Z Čech až na konec světa“. Zcela souhlasí s Jiřího vizionářským plánem o řešení konfliktů mírovou cestou.
Do králova sídla na Starém Městě v Praze přijímá, k již tak rozvětvené rodině, i mladičkého Matyáše Korvína a saskou princeznu. Jiří tak zachraňuje Matyáše před trestem smrti, který na Matyášovo starším bratrovi byl vykonán na rozkaz Ladislava Pohrobka. Matyáš se Poděbradovi v dospělosti „odvděčí“ vpádem do země v čele křížové výpravy, když nad Jiřím i nad Johanou a všemi dětmi z obou manželství, vyhlásil papež klatbu. V době křížových výprav zůstává Johana v Praze a za nepřítomného krále vládne zemi. Utrpení, které tyto vpády a zrada části katolického panstva způsobí, téměř zničí český stát. V Římě se uvažuje o rozparcelování království na drobné regiony pod vládou jiných zemí (tedy jakási obdoba pozdějšího trojího dělení Polska). Při ohrožení Prahy v srpnu 1470 svolává Johana zemskou hotovost a v jejím čele se vydává proti uherskému vojsku, což je pro královnu této doby neslýchaný čin. Jana z Arku byla jedinou dobovou výjimkou, ale nebyla královnou.
Po smrti Jiřího z Poděbrad v březnu 1471 svolává královna zemský sněm a podaří se jí prosadit Jiřího závěť – novým panovníkem je zvolen polský princ Vladislav Jagellonský. Novému králi (bylo mu 15 let) zpočátku pomáhá ze všech sil jako nejvýraznější a nejuznávanější autorita v zemi. Vládne jako regentka, svolává zemské sněmy, mluví k českým stavům v Benešově – nabádá k svornosti, snášenlivosti a vybízí k ukončení rozbrojů a znovusjednocení království z poloviny obsazeného vojsky uherského panovníka Matyáše Korvína a českých zrádců. Je to zřejmě pomsta Matyášovi, kterému tak, k jeho velkému vzteku, překazí záměr, aby k držení Moravy, Slezska a části Lužice připojil i Čechy. Matyáš se sice zval českým králem, dle volby zrádné katolické šlechty a pozdější dohody s válkou vyčerpaným Vladislavem Jagelonským, která byla vynucena vojenskou převahou, ale svatováclavskou korunou nikdy korunován nebyl.
Jak je možné, že tato vskutku velká a nevšední žena, a troufám si napsat vůbec největší z našich královen, nakonec upadá téměř do zapomnění a nevíme ani, kde je její hrob?
Velkorysost se nikdy u nás nevyplácela
a za dobré skutky přichází většinou potrestání
Nadpis této části článku je vlastně i částečnou odpovědí na položenou otázku. Johana to neměla v životě nikdy snadné, snad až na první roky po korunovaci, kdy se volbou Jiřího z Poděbrad sjednotily oba nesmiřitelné tábory kališníci a katolíci a kdy to dokonce vypadalo velmi nadějně, že by Poděbradové mohli založit novou dynastii. Jiří, za podpory Johany, dělal v této věci maximum a to především sňatkovou politikou. Johana navíc, spolu s Jiřím, nesla od smrti Ladislava Pohrobka (v r. 1457 v Praze) cejch travičky mladého krále. To jí bylo předhazováno vždy, když se to hodilo do krámu opozici. Obvinění z ní nesejmula ani smrt a probleskovalo sem tam i v dalších stoletích. Kruh se nádherně uzavřel až v naší době, kdy královnu podezření z travičství definitivně zbavil rožmitálský rodák, paleoantropolog a lékař profesor Emanuel Vlček. Ten při zkoumání ostatků Ladislava Pohrobka zjistil, že zemřel na velmi vzácný typ leukémie.
To, že katoličku Johanu neměla ráda velká část kališníků, neudivuje. Neměla to však lehké ani ve svém táboře, kdy na ní bylo mnohými hleděno též jako na ženu kacíře a později jako na prokletou čarodějnici a travičku. Tyto animozity přetrvávaly v obou táborech staletí po její smrti. Mnohem více si této královny váží v Polsku a to právě dík její významné úloze při instalaci polských Jagelonců na český trůn.
Pro Johanu a jejího prvorozeného syna to muselo být velké sebezapření prosazovat Jiřího závěť. Jiří v době, kdy vznik jeho dynastie se jevil možným, zasnoubil Hynka s neteří Ladislava Pohrobka Kateřinou. Svatba proběhla těsně před smrtí Jiřího v únoru 1471. Matka Kateřiny byla starší sestrou Ladislava a tak se Hynek přes přeslici dostává do Habsburského rodu a z této strany měl dědičné právo na český a uherský trůn. Dokonce větší, než měl Vladislav Jagelonský, jehož matkou byla mladší Pohrobkova sestra. Co ale neměl, oproti Vladislavovi, byl právě původ z královské dynastie po meči. To si dobře uvědomoval jak Jiří, tak Johana a svůj nárok za pouze teoretický, uznal i Hynek. To, že se vedle matky angažoval v dosazení Jagelonce na český trůn, nebylo tak zcela nezištné. Bylo to za slib Vladislava, že se ožení s Ludmilou dcerou Johany a sestrou Hynka . Tuto dohodu ještě uzavřel král Jiří a došlo i k zasnoubení. Vladislav však dohodu nedodržel. A právě zde pak vzniká velká nenávist k Vladislavovi, která u Johany vedla ke stažení se do Mělníka a u Hynka šla tak daleko, že s vědomím svého bratra Jindřicha staršího osnoval vraždu Vladislava se záměrem usednout místo něj na český trůn. Tento plán se neuskutečnil, ale dobře ilustruje vznětlivou a romantickou povahu Hynka. Nemohl prostě Vladislavovi, spolu se svou matkou, odpustit porušení královského slibu. Navíc bylo nedodržení takového slibu v té době bráno jako jedna z nejtěžších urážek, kvůli které se sahalo i po zbrani.
Kde je hrob královny Johany?
Pokud začnete pátrat v našich historických pojednáních o královně Johaně, narazíte na jednu a tutéž informaci v různých obměnách, a to že byla pochována v královské kolegiátní kapitule sv. Petra a Pavla a odtud, při její přestavbě, převezena do Prahy a pohřbena vedle Jiřího z Poděbrad ve sv. Vítu na Pražském hradě. Údajně prý za účasti Vladislava Jagelonského. V obměně této zprávy se říká – někde na Pražském hradě.
O jejím prvotním pohřbení v Mělníku není pochyb. Královna se uchýlila do vdovského sídla českých královen někdy kolem r. 1473. Zdejší královské kolegiátní kapitule sv. Petra a Pavla odkazuje šest tisíc hřiven stříbrných (cca 1,5 tun stříbra, tedy dar vskutku královský). Pravděpodobně z jejího popudu je také zhotovena proslulá vzácná pozdně gotická mělnická monstrance s mariánským motivem a místo, kam byla prvotně uložena 14. listopadu 1475 zde dodnes ukazují. Že byla převezena odtud do Prahy je také jisté, ale osobně jsem se setkal jen u Hubrigka ve Stamm Registeru část s nekrology, že určuje za jejího převozce do Prahy právě jejího prvorozeného syna Hynka.
Při rekonstrukci královské hrobky ve sv. Vítu se však její ostatky nenašly. Ve staletích po její smrti, zřejmě z důvodů, které jsem uvedl výše, nebyla vyvinuta téměř žádná snaha po objasnění této velké neznámé. Jedno je jisté, vedle Jiřího se její ostatky nenalezly a zatím ani nikde jinde na Pražském hradě. Ani nemohly. Podle polských pramenů jsou uloženy v Praze na zcela jiném místě.
Již spisovatel historické literatury faktu Miroslav Ivanov předhazoval našim historikům (a velmi ho za to neměli rádi), že od sebe navzájem opisují i s chybami a nezvednou svá ctěná pozadí a nerozjedou se bádat iniciativně do zahraničních archivů. V Aeluriusovo Glaciographii na straně 419 by se například dočetli, kam Hynek kníže z Minstrberka její tělo v Praze uložil. Tato informace by jim ale mnoho neřekla, protože by museli pátrat dál v místních názvech, aby z ní odvodili ono místo. Stálo by je nemalé úsilí dále nastudovat mnoho dalších souvislostí, aby jim vyšlo, že místo k poslednímu odpočinku své matky a české královny určil Hynek velmi logicky. Pokud nebylo možné ji uložit na Pražský hrad (a to z důvodů, které jsem uvedl, dle mého názoru, možné nebylo), přicházelo v úvahu, a bylo i patřičně důstojné, jen toto místo. Zprávu o uložení královny vedle krále Jiřího považuji za vykonstruovanou až v pozdější době stejně tak, jako zmínku o účasti Vladislava na jejím pohřbu. Z toho, co jsem uvedl výše, spíše plyne, že Hynek by si účast Jagelonce na pohřbu královny nepřál a proto ji pohřbil bez většího obřadu jen v úzkém kruhu pozvaných. Snadno tak mohlo dojít ve staletích následujících k zapomnění na toto uložení ostatků, zvláště pak z důvodů, jakými přeměnami místo samé po staletí prošlo, a to včetně názvu.
Pokud nyní očekáváte, že ono místo prozradím, tak vás musím zklamat a zároveň se omluvit za to, že to neudělám. Nechce se mi přinést na stříbrném podnosu tuto informaci našim historikům poté co mne a mé přátele stálo nemalé úsilí se k tomuto určení hrobu české královny Johany dopracovat. Připravujeme k tématu dokument a v něm budete moci sledovat naše pátrání i s tím, zda bude úspěšné. Myslím, že je nade vší pochybnost, že pokud by bylo, a jednotlivé dosavadní indicie svědčí o tom, že by na 85% být mohlo, byl by to pro naší historii objev století. Snad nebudete zklamáni, že jste dočetli až sem a odpověď na otázku v názvu článku jste se zatím nedozvěděli. Možná jste se ale dozvěděli jiné informace o této nevšední královně a jejím životě, které vám dosud byly neznámé. Na odpověď o jejím posledním místě odpočinku si, prosím, ještě počkejte. Abyste ale neřekli, přeci jen něco prozradím. Johana byla, podle výše zmíněného pramene, uložena v jednom pražském klášteře, který, i s oním možným místem, je dosud zachován.
Použité prameny:
Portrét královny Johany je od soudobého malíře Miroslava Háska z Rožmitála František Beneš: Johana z Rožmitálu a královna Johana, Vlastivědný sborník Podbrdska, 7/1978Jindřich Hásek: Královna Johana a laskavec lidský, Příběh Johany z Rožmitálu a Jiřího z Poděbrad, 2004 Rudolf Urbánek: Věk poděbradský. 4 svazky. Praha, 1915–1962.
Související temata:
Byli jsme první – zásluhou českého krále Jiřího z Poděbrad
Jiří z Poděbrad – Conservator pacis per totum imperium