Pokud jste potřebovali opravit auto, svěřili jste ho autoservisu? Pokud vás rozbolely zuby, navštívili jste zubního lékaře? Pro brýle jste šli k "očaři?" Ve věci financí jste si nechali poradit ekonomem? Pak jste velcí pošetilci, tedy alespoň podle firmy Mott MacDonald (neplést si, prosím, s hamburgerovou firmou) a památkářů pražského magistrátu. Jak zmíněnou firmu, tak památkáře totiž velmi rozzlobilo, že se k rekonstrukci Karlova mostu (rozuměj k restauraci jedné z nejvýsostnějších památek v ČR, a to minimálně evropské slovutnosti) vyjádřil restaurátor! Kocourkov? Tak nějak.
„Je to hodnocení předpojaté a amatérské. Věnuje se jen manipulaci s kameny, ne opravě jako celku.“ Pravil rozezlený Ondřej Ševců, který má v Národním památkovém ústavu Karlův most na starosti. Ing. Ševců je stavař.
A kdo že je ten amatér, který se drze vyjádřil k výsostně odborné práci stavařů, nemající podle nich chybičku a pokud nějakou ano, pak jsou to drobnosti, které nestojí za řeč?
Je to profesor Petr Siegl, který je vedoucím pedagogem restaurátorské sochařské školy AVU v Praze mnoho let. Soudní znalec, který má v oboru práce s kamenem praxi cca 40 let! Tohoto znalce a restaurátora pověřila inspekce Ministerstva kultury sepsáním odborného posudku na prováděnou restauraci Karlova mostu. Inu, mají co chtěli – žalobu od Mott MacDonald s.r.o. za urážku její cti a odbornosti posudkem předpojatého amatéra.
Kdo je s.r.o. Mott MacDonald? Dcera, či co vlastně, neznámé firmy se sídlem v malém městečku v Anglii, ručící v ČR omezeně za svou odbornou práci sumou 100 000,- Kč.
A co uvedený amatér ve svém posudku tvrdí? Tvrdí to,
že způsobem prováděné opravy zásadně utrpěla estetická a výtvarná hodnota mostu. Nekoncepční opravou zábradlí pak byla značně poškozena autenticita i dokumentační funkce mostu.
Zástupci magistrátu, Národního památkového ústavu a firmy Mott MacDonald, společnosti s ručením omezeným se proti tomuto hodnocení ohradili a pochybení zásadně odmítají. Kdo má tedy pravdu?
Název tohoto článku jsem záměrně volil jako parafrázi na článek, který zde na blogu uveřejnil 17. 11. 08 Jan Orna. Ten v něm napsal:
„Oprava probíhá podle nejlepších soudobých znalostí a technických postupů. To však nebrání nejrůznějším kolemjdoucím vyjadřovat své laické a pololaické názory.“
No, nevím zda tím kolemjdoucím myslel i pana profesora Siegla, doufám, že ne, nebo jiného kolemjdoucího profesora Jiřího Witzanyho. Ten, ač stavař a ne restaurátor, má názor na současnou rekonstrukci velmi kritický. Karlův most zkoumal několik let a v článku deníku DNES z 5. 11. 2008 se vyjádřil takto:
„Je to nešťastná památka, která má smůlu na novodobé opravy. Začalo to už v sedmdesátých letech minulého století. Tehdy byla jeho oprava udělána neuvěřitelně šlendriánsky, stavebníci vsunuli do mostu silné betonové desky. A to ještě z nepochopitelných důvodů ne všude. Tak se stalo, že cementovo-betonová malta zadusila pískovec, který přestal dýchat. Je to jako by člověka zabalili do igelitu. Naše měření ukázala, že zdivo je jednak kontaminováno solemi a jednak má vysokou vlhkost. V každém metru krychlovém mostu je 170 litrů vody. „Místo toho, aby se desky dnes vytáhly ven a oprava se udělala pořádně, tak se na desky akorát nalije další vrstva betonu. V mostě tak bude půlmetrová vrstva betonu a vlhkost se zakonzervuje uvnitř. Asi je to ďábelská představa, ale ze středověké konstrukce je čím dál víc jen betonové cosi. Nevím jestli se mostu může ještě říkat památka.“
I v těch 70tých letech přeci most opravovali odborníci pod dozorem památkářů a jistě ne s úmyslem most poškodit. Kde je tedy chyba?
Nerozumím opravám mostu. Natočil jsem jen několik dokumentů o restaurování. Na ukázku, jaké hrůzy se dnes můžou při restaurování dít pod taktovkou památkářů, se můžete podívat v ukázce z jednoho takového dokumentu zde. Po spuštění projekce posuňte jezdec pod obrazovkou na časový údaj 24:13 – kapitola Nebezpečí porušení koexistence umění a vědy.
Přes 200 milionů Kč, které půjdou z peněz daňových poplatníků, to není malá částka. Měli bychom proto být zcela přesně informováni, jak to s kvalitou této práce opravdu je. Já jsem si svůj názor udělal. Znám profesora Siegla, jeho odbornost a práci. Je pro mě naprosto důvěryhodným odborníkem. Můžete se na jeho práci podívat zde. Časový údaj jezdce pod obrazovkou nastavte po spuštění na údaj 15:31 a dále pak na 23:27.
Takovou důvěru ve mě rozhodně nevzbuzuje pan Kněžínek z Magistrátu města Prahy, o jehož památkové odbornosti si myslím své, tedy pokud ji neurčuje jeho minulost horlivého člena někdejšího Sosialistického svazu mládeže. Stranu kaprů, hájících svůj rybník, můžete vidět v diskusi nad opravou mostu na ČT24. Zde se také několikrát moderátor pozastavuje nad tím, proč není přítomen někdo, za inspekci MK ČR. Pan Ševců šumluje a z odpovědi se vykroutí. Já jsem se pana profesora Siegla přímo zeptal, proč se neúčastnil. „Nebyl jsem oficiálně pozván,“ byla jeho odpověď.
A společnost s omezeným ručením Mott MacDonald? Když jsem se podíval na jejich webové stránky, tak bych si od této firmy u nás nenechal postavit ani rodinný domek a zejména ne po tom, co jsem mohl vidět jednání jejího představitele ve výše zmíněné diskusi na ČT24. Zřejmě, ale něčím velmi pádným firma přesvědčila magistrátní úředníky ve výběrovém řízení, že je tou jedinou správnou firmou, mezi všemi zúčastněnými, která jednu z našich nejvýsostnějších památek opraví tím nejlepším způsobem. Těžko asi výběrová komise položila firmě s ručením omezeným všetečnou otázku, jako to udělal redaktor Českého rozhlasu, a to kolik že má již firma na kontě takto významných restaurací. Dozvěděli by se, že jeden silniční most kdesi v „Dolní Lhotce.“ Redaktor opáčil, že pan Daut Kara (zástupce stavební firmy Mott MacDonald s.r.o.) zřejmě nepochopil jeho otázku. Šlo mu o to, kolik takto památkově významných mostů již firma opravovala? Pan Daut Kara si nemohl vzpomenout!
Jak jsem uvedl již výše, opravám mostů, stejně tak jako stavařině vůbec, absolutně nerozumím. Nerozumím ale ani argumentům této firmy, která prohlásí:
„Protože se promeškalo tolik času, nemůžeme si dovolit dělat zábradlí léta. Kdybychom pracovali jak si pan docent Siegl představuje, dělali by opravu všichni kameníci z Čech deset let.“
Tato odpověd, a nejen ona, ve mně vyvolává následující otázky:
· No a co?! Odmyslím-li si blábol o všech kamenících z Čech, tak proč mají o opravdu odborném restaurování rozhodovat nějaké termíny, a to za cenu, že se bude spěchat a práce se znovu odflákne, jako v sedmdesátých letech minulého století? Tentokrát ovšem za mnohem větší peníze.
· Kdo dal tyto termíny? Neměl je ani pan Hlávka, když restauroval a obnovoval most po jeho těžkém poboření po povodni v roce 1891, a to byl most výsostně důležitou komunikací pro Prahu a ne jenom procházkovou zónou pro turisty.
Josef Hlávka byl ale v jedné osobě, vedle skvělého stavitele, i citlivý památkář a architekt. Dokázal proto rekonstrukci mostu ubránit proti inženýrům stavařům, kteří chtěli dostavět z žulových kamenných bloků povodní zbořené oblouky. Považte, že Hlávka argumentoval proti žulové dostavbě skoro stejně amatérskými argumenty, jako prof. Petr Siegl a to:
… že by takovou rekonstrukcí utrpěla estetická a výtvarná hodnota mostu a značně by se tím poškodila jeho autenticita!
Tehdy u opravy nebyla žádná firma podobná Mott MacDonald s.r.o., aby pana vrchního stavebního radu za tyto výroky žalovala a památkáři byli ochotni naslouchat odborníku na slovo vzatému. Most tedy Hlávka citlivě zrestauroval. (Zásadně u památky používám tuto klasifikaci, čímž chci zdůraznit, že restaurátorské hledisko u památkového objektu, natož takovéhoto významu, musí být prioritní a oprava by se mu měla zcela podřídit. A ne, jak je tomu dnes podle platných zákonů, že restaurátor je ubohým slouhou betonářských firem s pouhým poradním hlasem.) Ve výběrovém řízení na opravu mostu byla totiž podmínka (která je dost běžná) že se výběrového řízení může zúčastnit pouze firma, která může za posledních pět let prokázat obrat řádově v několika desítkách miliónů korun ročně! Automaticky se pak k takto památkově náročným restauracím dostanou pouze velké stavební firmy a ne odborníci restaurátoři. A zde je ten „zakopaný pes.“ Restaurátoři pak většinou k porušování restaurátorských postupů mlčí, protože jsou rádi, pokud je milostivě betonářská firma zaměstná. A nejen mlčí, ale pod tlakem dělají opravy a ne restaurátorské práce, jak by to památka vyžadovala!
· Jak je možné, že smlouva o opravě mostu neobsahuje pro stavební firmu povinnost dělat stavebně historický průzkum? U takovéto památky?! Každý zkušený restaurátor vám potvrdí, že při práci na památce, zvláště nebyl-li zmíněný průzkum udělán, můžete každou chvíli narazit na něco nečekaného, co si vynutí pozastavení prací. Pak není divu, že firma nepřizve archeology při nálezu, což pan Ševců považuje sice za chybu, ale nijak významnou! Kolik bylo takto nenávratně zničeno cenných nálezů na různých stavbách z obavy před těmi otravnými památkáři a archeology, kteří by drahocenné termíny dokončení stavby ohrozili? Raději se ani neptejte! Však těch památek je ve státě stejně až moc, ne!?
· Jak může seriózní firma, které tak jde o to, aby odvedla poctivou práci na opravě této výsostné památky, přistoupit na smlouvu, která jí sankcionuje 15 000,- Kč za každý den zpoždění při nedodržení termínu provedené práce?
· Proč se promeškalo tolik času a čí vinnou, že se s opravou tak spěchá?
· Není u s.r.o. Mott MacDonald a u úředníků pražského magistrátu spíše upřednostněno hledisko finanční, než odborně restaurátorské? Není zde nějaký osobní zájem?
· Je cena stanovená za opravu adekvátní? Skuteční odborníci si myslí, že je značně nadhodnocená. Proč je asi nadhodnocená? V čím zájmu?
Tyto otázky, ale v diskusi na ČT24 nezazněly. Asi se novináři u nás neumějí ptát. Dalo by se jich totiž položit ještě mnohem více.
Prostě při současné „opravě“ Karlova mostu laik žasne a skutečný odborník se hroutí. Pan D. Otáhal v diskusi na webu NPÚ dokonce prohlásil, že hlouběji už památkáři z tohoto ústavu nemohli klesnout! Betonáři a různí kolemjdoucí stavební inženýři jsou ale spokojeni, jak oprava probíhá podle nejlepších soudobých znalostí a technických postupů. Vůbec nejlepší by bylo ten Karlův most odlít celý z betonu a pak mu kamuflážově udělat kamennou bosáž. Turista by nic nepoznal a byl by spokojený i tak. Fotečky z digiťáků by pořád vypadaly dobře a možná ještě lépe, neboť most by nebyl celý flekatý, ale hezky jednotně barevný. Pokud toto považujete za příliš přehnanou nadsázku, tak vás ubezpečuji, že se velmi, ale opravdu velmi, mýlíte. Zcela „vykuchaných“ barokních paláců je v Praze po roce 1989 řada, a to tak drasticky, že mnohdy zůstalo jen obvodové zdivo a vše se udělalo z gruntu nově! Samozřejmě, že za použití nejlepších soudobých znalostí a technických postupů. Jen za všechny můžu jmenovat absolutně necitlivou rekonstrukci budov pro poslaneckou sněmovnu. Mimochodem, též pod taktovkou pana stavebního inženýra Ševců z Národního památkového ústavu! Tento "památkář" považuje za zcela normální použití pískovce zcela jiné konzistence a barvy u opravy Karlova mostu stejně tak, jako osazování nových kamenů bez zámků! Malta to přeci spojí, tak co. Za naprosto správný postup považuje, spolu s památkáři z NPÚ a magistrátu, neúměrné vyhazování původních kamenů a jejich nahrazování novými. Kéž by ho chodil strašit každou noc pan vrchní stavební rada Josef Hlávka spolu s císařem a králem Karlem IV.
Na úplný závěr bych zde rád ocitoval slova prof. Karla Srettiho, vedoucího pedagoga Restaurátorské školy Akademie výtvarných umění v Praze, vtělené do komentáře dokumentu Restaurování koexistence umění a vědy. To pro ty čtenáře, kterým se třeba onen dokument nepodařilo spustit:
"S vulgarizací, zjednodušeného vnímání hodnoty památky, se v oblasti péče o nemovitý památkový fond, ale i v oblasti restaurování bohužel setkáváme stále častěji. Velmi často vídáme takzvaně restaurované památky svítící novotou, které přišly o to nejpodstatnější, co je dělá památkou – o stopy a patinu času. To se týká zejména rekonstrukcí architektonických památek, kde účelové či komerční zájmy nebo prostá nevzdělanost a nevkus převážily nad elementární úctou a pokorou."
Použitá fotografie pobořeného mostu povodní v roce 1891 – archiv autora.
Pro detailně odborný pohled restaurátora doporučuji článek Na tom pražském mostě napsaný Martinem Pavalou: www.restauro.cz