Zděšení barona Krause

„Pro Boha, pane stavební rado, co vás to jen napadlo přijít s takovou národní ideou!“ chytá se vyděšeně za hla­vu šosák a politický bázlivec místodržitel baron Kraus. „Jestli si chcete zajistit nesmrtelnost, dejte ty peníze raději na dětskou nemocnici!" Hlávka pobaveně sleduje komic­kou figurku místodržitele, tak upřímně vyděšeného jeho návrhem, který mu před chvílí v písemné formě předal. Pravda, návrh může svojí velkorysostí leckoho šokovat, ale že by až takhle? Krausovy oči znovu těkavě zamžikají na písemné prohlášení, kde Hlávka sděluje, že:

K oslavě čtyři­cetiletého panování Jeho Veličenstva, císaře Františka Josefa I., zamýšlí opatřit sou­kromou cestou prostředky ke zřízení České akademie pro vědu, literaturu a umění, jež by nesla císařovo jméno. K to­muto účelu nabízí 200 tisíc zl. v úpisech sjednoceného stát­ního dluhu a zároveň žádá o zachování dárcovy anonymi­ty.

„Ne, pane rado, to nemohu přijmout. Za současné poli­tické situace bych si netroufal podaný spis na vyšší místa předložit. Trváte-li však na věci, pak vám mohu jen dopo­ručit, abyste se obrátil přímo na ministerstvo.“ Alibista ba­ron Kraus přehrává tedy celou záležitost z Prahy do Vídně. Zde se však situace nevyvíjí růžověji. „Ne, pane rado, nezlobte se, ale císaři jsem váš návrh po zralé úvaze předložit nemohl. Neumíte si představit, co nesnází mi už i tak záležitost akademijná způsobila,“ trpce si stěžuje ministerský předseda hrabě Taaffe Hlávkovi „Dám vám dobrou radu. Požádejte o zřízení akademie prostřednictvím Zemského sněmu Království českého.“ Hraběti Taaffovi je jasné, že zřízení samotné České akademie bude hodnoceno jako další etapa českého národního vývoje a že to vzbudí nevra­živost na všech úředních místech. Kdyby předložil Hláv­kův návrh přímo císaři, mohl by tak svoji vládu vystavit politickému riziku, a tak záležitost šikovně vrací zpět do Prahy. Hlávkovi se ale Taaffova rada líbí, aby věc byla podpořena ještě pádněji, rozhoduje se věnovat oněch 200 tisíc zlatých ne v úpisech, ale hotově. Kníže Lobkovic, který je pro myšlenku akademie dávno získán, se směje, když Hlávka 8. 6. 1888 zaloví hlu­boko v šosu svého dlouhého černého kabátu a na stůl v kanceláři před něj vyloží 20 kusů rakouské stříbrné renty po deseti tisících. „Vy jste mi ale promptní  platitel! Ale já, pane stavební rado, ty papíry nepřevezmu, ty musí pře­vzít Zemská pokladna.“ Ředitel Zemské pokladny se za chvíli dostavuje a předané peníze kvituje pod rezervova­ným prezidiálním číslem.

Aby nedošlo k nedorozumění. Nepleťte si, prosím, současných 200 000 Kč s 200 000 zlatých tvrdé rakouské měny. Kdybyste chtěli zjistit, kolik že by to bylo v přepočtu k naší dnešní utěšené realitě, pak vězte, že onu sumu musíte vynásobit cca číslem 250. Ano, je to stejné, jako kdyby se dnes nějaký soukromý podnikatel rozhodl založit státní instituci vkladem 50 miliónů korun a tuto sumu by v hotovosti vyložil úředníkům na stůl. Pošetilá představa, že?!Bez problémů by to ale asi také nebylo (Vzpomeňme, co si jen musela zažít Heda Mládková se svým neuvěřitelným darem sbírky obrazů Praze). Ještě dlouhé tři roky nesmírného úsilí musel Josef Hlávka vynaložit, než mohla Česká akademie císaře Františka Josefa I. pro vědu, slovesnost a umění (přímá předchůdkyně dnešní České akademie) zahájit svoji činnost v prostorách nově otevřeného Národního muzea v čele se svým I. prezidentem Josefem Hlávkou. Na kalendáři bylo tehdy datum 18. květen 1891. Zakládající listina od císaře dorazila poněkud později. Až  5. prosince 1892 si mohla Česká akademie tento vzácný dokument založit do svého archivu. Dokument, vedle toho, že byl vydán až rok a půl po zahájení činnosti akademie, má ještě jednu zvláštnost, ba přímo raritu. Císař je na něm podepsán česky. Nikdy předtím ani poté se to jeho veličenstvu již nepřihodilo. Těžko dnes asi zjistíme, jak se tento husarský kousek panu Hlávkovi povedl.

Kde se vzal v Českém království tento neuvěřitelně bohatý člověk, konající věci, které jinde patřily do kompetence panovníka? Tak zde se zase naopak leccos zjistit dá, díky historickým pramenům.

*

Lužany 1880

Kdybyste se roku 1880 ocitli v Přešticích, malém městeč­ku na polovině cesty z Plzně do Klatov, do Lužan by bylo už jen kousek. Tak něco kolem tří kilometrů po rovné silni­ci, kde by vás jistě svezl nějaký sedlák či forman. Pokud ne, tak ty tři kilometry ujdete hezkou krajinou, ani nevíte jak. Z náměstí se dáte směrem na Klatovy a poté, co pro­jdete levotočivou zatáčku, začnete stoupat do mírného kopce, kterému vévodí monumentální stavba barokního Dientzenhoferova chrámu. Ten zůstane posléze vlevo za vámi spolu s přeštickým hřbitovem a vy se dáte dále po rovné silnici vinoucí se jako stuha mezi poli k Lužanům.

Obec – čítající tehdy něco kolem 700 obyvatel – může­te nechat stranou a hned na jejím počátku odbočit vlevo přímo k zámku. Atmosféra na zapadlém ven­kovském sídle, zvláště v  horkém červencovém dni, je poněkud ospalá. Není divu, že usnul na své lavičce i pan stavební rada Josef Hlávka. Je velmi těžké psát o tomto člověku, aby to nevyznělo poněkud čítanko­vě. Hlávka by totiž mohl být typickým představitelem obe­hraného kusu brakových filmů a červených knihoven ­jak chudý venkovský hoch ke štěstí přišel, přes první uše­třený krejcárek po milióny. Jak psát o někom, kdo by mohl být velkým příkladem podnikatele pro dnešní mladé lidi, aby při prv­ní zmínce o studování při svíčce a pohankové kaši (kterou si vlastně ani neumějí představit) se znechuceně neodvrátili a nevrazili do přehrávače další DVD s akčním filmem? A to Hlávka skutečně při té svíčce a kaši studoval. Obzvláště těžké je to u těch osob a dějů, kterým říkáme bílé či nezmapované, a právě sem patří i Hlávka. Totalitním režimům byl nepohodlný. Nacistům pro svůj velký vlastenecký akcent a komunistům zase pro své milióny, které hamižně nehro­madil ve svůj prospěch, jak by se na milionáře v podání komunistů slušelo, ale koneckonců va­dil jim i ze stejných důvodů jako nacistům. A tak se o Hláv­kovi, typickém českém selfmademanovi, padesát let téměř mlčelo. V letech 1989 -2008 je to přeci jen o něco lepší, ale nijak slavné – s menší změnou nyní při 100. výročí jeho úmrtí. On totiž příklad získání jmění poctivou prací a jeho následné kulturní využití, až příliš bije do očí a vyvolává nepatřičné asociace.

V onom roce 1880 měl Hlávka zatím na svém kontě úspěch, bohatství a velkou dávku utrpení, které ho přiko­valo na dlouhá léta sem do ospalých Lužan, kde se však vůbec svému osudu nepoddal. Celou tu dobu bojoval a těžký zápas se svým tělem vyhrál. Je toho hodně, čeho tento muž zatím dosáhl. U mnohých by to vydalo na více životů, a jemu je teprve 49 let. Dvacet osm let života má te­dy ještě před sebou a on je využije snad ještě smysluplněji než dosavadní roky. Stane se tak živým důkazem, že se v Rakousku-Uhersku jenom neúpělo a že ten, kdo měl vlo­hy a opravdu chtěl, mohl dokázat hodně.

Hodiny na věži zámku odbily třináct. Pan stavební rada sebou trhl a probral se z dřímoty.  Ano, je čas. Čeká ho ješ­tě spousta práce.

*

Z GYMNAZISTY ARCHITEKTEM, ALE I ZEDníKEM

Anna Hlávková, rozená Stachová, dcera poštmistra, ve svém dvacátém devátém roce života dala svému muži, teh­dejšímu purkmistru přeštickému, druhého syna. Psal se rok 1831 a bylo 15. února, kdy se tato událost stala v ma­lém přizemním domku č.p. 8 (dnes 16) v Přešticích nedaleko Dient­zenhoferova chrámu. Ke křtu to je tedy kousek a Antonín a Anna Hlávkovi ve zdejším chrámu nechají svého druhorozeného pokřtít jmé­nem Josef. Prvorozeného Antonína zde křtili před šesti lety a za osm let si to ještě jednou zopakují s dcerou Matyldou.

Paní Hlávková, neobyčejně čilá a ži­vota znalá žena, se v Josífkovi přímo vidí, takže je od naro­zení její pýchou. Podobnost syna s matkou je ve tváři vel­mi nápadná a hoch dědí hodně i z její povahy. Velmi brzy se u malého Josefa začíná projevovat výtvarné nadání. Nejmilejší zábavou mu je kreslení, kreslit a malovat snad umí, sotva udrží tužku v ruce. Tato záliba přerůstá brzy ve vášeň. O náměty není nouze. Staré hrady a zámky v okolí Přeštic, jímavá krajina, prostě inspirace dostatek a samozřejmě monumentální chrám Nanebevzetí Panny Marie, obdivuhodné dílo Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Tento chrám prostupuje celým Hlávkovým životem velmi zřetelně. Monumentální architektura je mu inspirací a ovlivní ho natolik, že chce studovat architekturu a stavi­telství. Cesta ke stu­diu nebyla ale jednoduchá a pří­močará. Otec má zřejmě, dle svého vzoru úřednické praxe, představu o něčem solidnějším, a tak syna v deseti letech zapisuje na klatovské gymnázium. Po dokončení gymnázia ale rozumný otec s těžkým srdcem usoudí, že ze syna nebude vysněný úředník, ale že je potřeba podpořit jeho stále více se projevující umělecké nadání. Roku 1846 odváží syna do Prahy na přípravku pro technická studia, známou jako Stavovská reálka. Byla dvouletá a patřila tehdy k polytechnickému ústavu. Již v prvním školním roce 1847-48 se Hlávka stává premiantem a skládá zkoušky s prospěchem první třídy (dnes bychom řekli výborným) a ročník ukončuje s vyznamenáním. Nejoblíbenější Hlávkův předmět – pozemní stavitelství. Opět jeden z příkladů, jak je dobré všímat si nadání svých dětí a neprosazovat u nich své představy o jejich budoucnosti. Hlávka se cítí na škole zřejmě ve svém živlu. Jeho studijní výsledky jsou pozoruhodné, a to ještě v roce 1848 nebyly zkoušky povinné. Dostává se zde samo­zřejmě také do víru událostí. Revoluční rok 1848, bariká­dy, studentská legie, kde aktivně působí. Zde zřejmě pra­mení Hlávkův vlastenecký zápal, který jej provází celý ži­vot. Není divu, vždyť to byla doba Palackého, K. H. Máchy, Němcové, Havlíčka, a vnímavý mladík mezi šest­náctým a sedmnáctým rokem musí toto vše do sebe přímo nasávat. Po potlačení povstání není mezi těmi, kteří jsou postiženi represemi rakouské vlády. Vídeň zřejmě uměla rozpoznat talenty a neničila je. Události roku 1848 přesto znamenaly dvouletou přestávku ve studiu, takže druhý školní rok probíhá až v letech 1850-51. Hlávka jej ukončuje opět s vyznamená­ním. Co však dál? V Praze pokračovat ve studiu nelze. Stu­dium architektury je na zdejší akademii v roce 1849 zruše­no. Hlávkovi, nyní již definitivně tomuto oboru propadlé­mu, nezbývá než pokračovat ve Vídni. Pro rodinu průměr­ného státního úředníka není snadné udržet syna na stu­diích, zvláště uvážíme-li, že studuje ještě i Hlávkův starší bratr Antonín. A tak se Hlávka protlouká, jak jen to jde. Zde bychom se dostali k oněm čítankově znějícím, nicmé­ně veskrze reálným svíčkám, suchému chlebu a kaši. Tento krušný život chudého studenta však Hlávkovi nebral chuť k učení. Měl koneckonců i své výhody – učil umění posta­rat se o sebe.

Tak tedy Vídeň a její Akademie výtvarných umění, v 19. století na vysoké úrovni, řadící se hned za věhlasnou pařížskou École des beaux arts. Vídeňská akademie bez nadsázky nesmazatelně zasáhla do architektury mnoha ze­mí Hlávka zde studuje v letech 1851-54 a má jedinečnou možnost poznávat nejnovější proudy v architektuře šířené většinou z Paříže, a to takovými kapacitami; jako byli Au­gust von Siccardsburg, Eduard van der Nüll, Karl Rössner a Friedrich Schmidt. Hlávka se od těchto zvučných jmen začíná učit velkému stavitelství. Má štěstí. Vídeň v době, kdy sem přichází, je evropskou metropolí zažívající zatím největší hospodářský a kulturní rozmach. Už v této době, tak jako dnes, nebylo žádnou vzácností slyšet zde češtinu. Čeští dělníci a řemeslníci byli vídeňskými podnikateli velmi vyhledáváni pro svoji pracovitost a nenáročnost. Ta ne­náročnost nám zůstala dodnes, s pracovitostí je to mnohdy horší.

Hlávka zanedlouho patří k nejúspěšnějším posluchačům akade­mie a dne 26. 1. 1854 získává státní cenu za nejlepší práci posluchače. Cena je zvýhodněna úplným osvobozením od vojenské služby. Monarchie si zřejmě uměla spočítat, že se jí vyplatí využít schopných lidí jinak, než je honit po poli a učit pořadový krok. Hlávka však chce umět ještě více, a tak v duchu výroku klasika o věčně zeleném stromu pra­xe a šedivosti teorie usuzuje, že by mu nebylo na škodu, kdyby jako budoucí architekt ovládl též cech zednický. A tak u známého vídeňského stavitele Šebka začíná sbírat neocenitelné zkušenosti. Neříká se marně, že řemeslo má zlaté dno. Hlávka získává u Františka Šebka v roce 1855 výuční list zednického tovaryše datovaný dnem 17. 6., a rozhodně to není jenom papír. Je to ohromná zkušenost s tehdejším sta­vitelstvím přímo v terénu. Těžko jej potom mohl někdo oklamat. Traduje se, že už jako vrchní stavební rada sledo­val práci zedníků, kteří si mu stěžovali, že to lépe nejde. „Kdo říká, že to nejde, říká, že neumí!“ pravil pan stavební rada, vzal krumpáč, postavenou zídku rozbil a před očima užaslých zedníků postavil znovu a lé­pe. Ihned po studiích nabízí Šebek Hlávkovi místo ve své stavební kanceláři, a krátce nato pak i místo ředite­le. Domácnost tohoto vídeňského Čecha je často navštěvována českými vlastenci i některými českými politiky. Hlávkově naturelu pochopi­telně toto prostředí vyhovuje.

Roku 1856 se účastní soutěže o dvouleté státní stipendium, které vypisu­je vídeňská Akademie výtvarných umění. Hlávka se zú­častňuje projektem Národního divadla v Praze! Ano, čtete správně. Návrh je situován do již tehdy zakoupeného pozemku u řetězového mostu, tedy do míst, kde dnes Národní divadlo stojí. Soutěž je obeslána sedmi ná­vrhy. Hlávkův návrh je mezi vítěznými.

Získat zmí­něné stipendium mělo v Rakousku velký význam. Ten, komu bylo uděleno, byl v uměleckých kruzích považován za výji­mečně nadaného umělce. Součástí tohoto stipendia bylo i zaměstnání ve státních službách. Stipendium bylo vlastně vázáno podmínkou, vykonávat po ukončení studia svoji praxi v Rakousku ve státních službách – tedy svým způsobem slib­ně zajištěná existence. A tak s penězi v kapse a dvouletou dovolenou od Šebka odjíždí Hlávka na studijní cestu po Evropě. Je to neocenitelná zkušenost. Hlávka využil možnosti cesty, jak ostat­ně u něj bylo zvykem, do krajnosti. Všude kreslil, kreslil a zase kreslil. Pořizoval věrné kopie všeho, co mohl v bu­doucnu jako architekt, umělec a stavitel ve své práci po­užít. Pracuje tak dobře, že je mu stipendium prodlouženo ještě o rok.

Po návratu je ale vše jinak. František Josef I. blahé paměti popr­vé vyzkoušel své válečné štěstí, aby se na italském bojišti přesvědčil, že to s jeho vojevůdcovskými schopnostmi nebude žádná sláva. Ano, psal se rok 1859 a Rakousko pro­hrálo válku v Itálií s koalicí Piemont-Francie a přišlo tak o značnou část severoitalských provincií včetně té nejlepší – Lombardie, pro kterou vykrvácelo tolik generací ra­kouských vojáků. Starý Radecký se musel obracet v hrobě. A v této situaci se Hlávka vrací do Rakouska. Jaký div, že vláda má úplně jiné starosti, než aby mu zajišťovala nějaké místo. Je mu vzkázáno otevřeně a bez obalu, že na podmínce stipendia se netrvá a že si může svou budoucnost hledat mimo Rakousko. Řečeno srozumitelněji, Hlávka se de facto ocitá bez práce, s holýma rukama, bez jakýchkoliv prostředků. Má ale štěstí. Stane se něco, s čím nepočítal a co mu zajistí skvělou budoucnost. Stavitel Šebek, jeho bývalý šéf, ­mu odkazuje celou svou známou kancelář se vším všudy, tedy s veškerým stavitelským a podnikatelským zařízením a vrací se do rodných Čech užívat penzi.

Hlávka může tedy ihned začít podnikat a velmi brzo se stane vyhledávaným stavitelem neboť staví precizně, rychle, solidně a levně. Záhy se dostavuje životní šance! Vyhrává konkurs na stavbu vídeňské Dvorní opery a na její stavbě vydělá základ svého ohromného jmění. (400 000 zl. a k tomu titul stavebního rady) Stává se otrokem práce. Vedle Opery postavil, dle vlastního návrhu, rezidenci řeckopravoslavného biskupa v Černovcích v Bukovině – dnes Ukrajina. Za tento areál, několika paláců o rozloze poloviny Versailles, získal Hlávka II. cenu na mezinárodní výstavě v Paříži roku 1867. V Praze postaví na tehdejší dobu nejmodernější porodnici, která si zachovala svoji funkci dodnes. Pravda, nám dnes její pseudogotický sloh může připadat poněkud extravagantní a rodičkám pochmurný, ale tehdy v Evropě se právě tento sloh u podobných staveb s oblibou uplatňoval.

Počet a rychlost staveb zvládnutých jeho kanceláří v období let 1860 – 69 je úctyhodný a nesrovnatelný s jemu podobnými. Celkem ve zmíněném období postavila Hlávkova kancelář 142 staveb vesměs ve Vídni a Rakousku. Jeho organismus tuto zátěž nevydrží. Na podzim roku 1869 se dostavuje kolaps a Hlávka náhle ochrnuje na obě nohy. Je to tragédie. Velmi úspěšný muž se ve svých 38 letech ocitá na invalidním vozíku. Lékařská diagnóza – selhání nervového systému z nadměrné zátěže. Většinu lidí by to doživotně odstavilo a poznamenalo. Ne tak Hlávku, ten bojuje dál. Musí se sice vzdát cestování, ale kancelář řídí ze svého pokoje stejně energicky dál. Doktoři lomí rukama, ale pomozte někomu proti jeho vůli. Vždyť je toho tolik rozestavěno, jak může teď končit!. Doktoři nelomili rukama jen tak. Hlávkův zdravotní stav se horší, a to velmi vážně. Neustálé pracovní a nervové vypětí spolu s nedůslednou léčbou vykonávají své. Čtyři roky čelí osudu na kolečkovém křesle v plném pracovním nasazení, pak choroba zaútočí na to nejcennější, co potřebuje ke své práci – na zrak.

20. dubna 1873 předává tedy ministerstvu kultu a vyučování potřebné plány k dokončení černoveckého areálu, vrací stavitelskou koncesi a jednoho ze svých nejstarších spolupracovníků pověřuje dokončením zbylých staveb a likvidací stavební kanceláře. Na radu lékařů se začíná léčit v různých lázních po Evropě a k potřebném klidu mu poslouží  Lužanský zámek, který koupil v době své vrcholné stavební činnosti pro svou maminku. Ta a jeho skvělá žena Marie (láska již od studentských let), mu v jeho těžkém údělu jsou velkou útěchou. Celých jedenáct let, než bude moci opět chodit, má tedy na to, aby přemýšlel jak využít svého obrovského mnění, dětí nemaje. Zde, necelé tři kilometry od rodných Přeštic, začala vznikat jeho heroická mecenášská činnost.

*

(Konec 1. části.)