Znovu Lužany, Vídeň a Praha
Vraťme se do onoho roku 1880, kdy jsme zastihli poprvé pana Hlávku na jeho oblíbené lavičce. Nejhorší, díky lázním a dokonalé péči své ženy Marie, má již za sebou Po jedenácti letech opět stojí na nohou a chůze se čím dál tím víc lepší. Ne tak tuberkulóza jeho ženy Na to zřejmě myslí v odpoledním stínu na své oblíbené lavičce. Dva roky bude pro záchranu ženy dělat vše možné, ale nakonec mu umírá v náručí 8. 11. 1882 v horském sanatoriu v Grisess. Je zdrcen, v Lužanech nemá stání, vše mu tam jeho ženu připomíná a tak se opět přestěhovává do Vídně.
Znovu založit stavební kancelář vidí jako nereálné – jsou zde již mladší a dravější, ale hlavně to pro Hlávku není existenčně nutné. Ostatně práce je až nad hlavu. Jako stavební rada působí v nejrůznějších komisích a věnuje se též politice – je poslancem v Českém sněmu a v říšské radě. Od roku 1862 je členem komise pro vypracování stavebního řádu pro Královské město Prahu.
V jeho vídeňském bytě jej občas navštěvuje pan dvorní rada rytíř Matěj Havelka, a toho často doprovází jeho dcera Zděnka. Pravda, není nejmladší – svět spatřila v Nymburce č.p. 6 dne 18. 2. 1843. Jablko od Parida by asi těžko získala, ale co chybělo na těle, bohatě vynahradila na duchu. Je velmi duchaplná, vzdělaná a sympatická, s aristokratickým chováním a vystupováním. Vedle samozřejmé němčiny ovládá ještě francouzštinu, ruštinu a polštinu. Má velké hudební vzdělání a nemalý talent – skvěle hraje na klavír a zpívá. Antonín Dvořák s rodinou patřil k jejím blízkým přátelům. Není tedy divu, že Hlávka je touto ženou zaujat. Nu a vstoupí-li do hry náhoda, že Havelkovi bydlí zrovna poblíž Lužan v nedalekých Letinách, věci dostávají spád. Několikerá vzájemná návštěva, 6. září 1886 zásnuby a 26. září tichá, nenáročná svatba v Praze u sv. Jiří na Starém Městě. Tento životní krok a stále větší angažování se v Čechách jej vede k definitivnímu přesídlení z Vídně do Prahy.
Zde během jednoho roku postaví obrovský činžovní dům mezi Vodičkovou a Jungmannovou ulicí, který se stává nejvýnosnějším domem v Praze. Ostatně výnosný je dosud, ale o tom později. V tomto domě si Hlávka vybuduje byt i pro sebe a svoji ženu.
*
Mecenáš
Gaius Cilnius Maecenas byl římský aristokrat a přítel Octavianův. Proslul svým bohatstvím a podporou básníků, od nichž se však očekávala podpora Octavianovy politiky. Původ slova mecenáš je tedy jasný, v přeneseném významu pak znamená – podporovatel umění a věd, prostě příznivec. A přesně tento význam Hlávka do puntíku splňuje a nikdy za to nežádá podporu něčí politiky. Jediné, co vždy žádá, je píle a rozvoj talentu podporovaného. Jeho mecenášství je o to cennější, že to není blahosklonné utroušení almužny do klobouku, ale vždy je přesně cílené se snahou, aby přineslo co největší a dlouhodobý efekt.
„Vy jste dobrý pane stavební rado! Darujete nám postroj, ale ekypáž a koně si k ní máme koupit sami!" Takto vtipně komentoval nejvyšší maršálek kníže Jiří Lobkovic Hlávkův dar 15 000 zlatých na stavbu jezdecké sochy sv. Václava, bez které si dnes Václavské náměstí neumíme představit. Bezděčně tak vystihl Hlávkův mecenášský systém – dát příklad, vyvolat zájem o věc, aby se přidali další. Z lužanského zámku, který postupně přetvořil do romanticko-renesanční podoby, vytvořil centrum svého mecenášského působení. Zde vznikl projekt České akademie popsaný v první části, projekt Hlávkových kolejí, na které věnoval částku ještě vyšší. Bezpočet chudých studentů tak mohlo díky podpoře těchto kolejí vystudovat vysokou školu. Výčet mnohých dalších projektů by byl dlouhý a do rozsahu článku by se nevešel. Lužany se staly oázou umělců zvučných jmen – Dvořák, Nedbal, Vrchlický, Sládek, Aleš, Myslbek, Mařák, Hynais, Ženíšek, Fanta, a to zdaleka výčet nekončí. Hlávka vždy úzkostlivě dbal, aby v těchto umělcích, majících často hluboko do kapsy, vytvářel pocit, že peníze, které jim dává, jsou za jejich talent a odvedenou práci a ne nějaká almužna pro nemohoucí. Vždy říkal – „Dávám rád, ale talentům a na dobré věci.“ O tom, že talenty dokázal rozpoznat svědčí uvedený výčet slavných jmen. Díky tomuto jednání vznikaly mezi ním a umělci silné vazby a jeho názory měly velkou váhu. Obzvlášť velké přátelství a úctu choval k Hlávkovi Antonín Dvořák. V Lužanech se často přehrávaly první verze jeho děl. Když se Dvořák Hlávkovi svěřil, že se mu v Americe líbí a že by se tam rád usadil natrvalo, neudělal to jen proto, že to pan Hlávka nepovažoval vůči národu za dobré.
Činnost pana stavebního rady Hlávky, značně dotována jeho penězi, byla vidět všude. Ve svém obrovském úsilí o založení České akademie byl v roce 1890 vyrušen. Musel „rozbořil zídku“ a ukázat těm, co říkají, že to nejde, že prostě neumí. Tedy ona to nebyla zídka, ale Karlův most a o jeho rozboření se právě v roce 1890 postarala obrovská povodeň, jakou Praha do té doby ještě nezažila. Voda vystoupila o dva a půl metru nad normální stav a pojišťovny se otřásaly. Pražský památkový klenot dopadl velmi tragicky, jak vidíte níže na dobové fotografii. Do rozbouřených vod se zřítily tři mostní oblouky a spolu s nimi sv. Ignác z Loyoly a sv. František Xaverský, velmi cenné sochy Brokoffovy z roku 1711. Silně narušeny byly i dva mostní pilíře.
Obec pražská se dostává do rozporu se Zeměpanským úřadem a vojenskými odborníky, jak – a zda vůbec – most rekonstruovat. V novinách se objevují palcové titulky – „Konec Karlova motu!“ – „Praha na dvě půlky!“ a podobně. Vojenští inženýři říkají: neopravovat, nejde to, statika je příliš narušena. Obec pražská opravovat chce. Spor zůstává na mrtvém bodě, ale to nešlo. Praha v té době nemá tolik mostů jako dnes a výpadek této dopravní tepny citelně chybí. „. . . aby po ruce byl posudek vynikajícího odborníka, žádám slušně Vaše Vysokoblahorodí, abyste si neobtěžoval stávající oblouky a pilíře Karlova mostu sobě prohlédnouti a o stav jejich dobré zdání své mi podali.“ Takovouto vzletnou češtinou zní úřední oficiální žádost náměstka starosty Hlávkovi. Toho stav věcí elektrizuje. Slovo nejde, bytostně nesnáší! Žádosti vyhovuje okamžitě a během jednoho týdne vypracuje spolu s profesorem Vídeňské polytechniky Franzem von Ržihou perfektní posudek obsahující osm listů včetně protokolu s osmi technickými náčrtky. Je to podrobná zpráva o stavu mostních základů, pilířů, sloupů a klenebních oblouků a přiklání se k návrhu městské rady na provizorní lávku kotvenou pomocí zbylých pilířů. Dále vyslovuje několik návrhů, jak most zrekonstruovat, a předkládá podrobný plán vyzvednutí soch ze dna Vltavy. Když se díky pohotovému Hlávkovi dají takto věci do pohybu a začnou rekonstrukční práce, dohlíží Hlávka na ně až do úplného ukončení. Bohužel na vyzvednutí soch už peníze nezbyly a tak si ve Vltavě poležely ještě jedenáct let a ležely by asi ještě déle, kdyby Hlávka nepřispěl značnou finanční částkou na jejich záchranu a sám se této práce neujal. Velkým dílem se tedy zasloužil o to, že se dnes můžeme po tomto památkovém skvostu procházet a těšit se z jeho podmanivé krásy a že v Praze nemáme avignonské torzo mostu.
Kdybychom měli takto podrobně sledovat celou Hlávkovu činnost, rozsah článku by nestačil. Proto jen telegraficky. Jako člen Ústřední komise pro ochranu a zachování uměleckých a historických památek se významně podílí na výběrovém řízení a stavbě Národního muzea, dostavbě chrámu sv. Víta, na restaurování Vlašského dvora a chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, připomínkuje a zkoumá návrh na stavbu Strakovy akademie, o jeho záchraně hrobky na Slavíně jsem zde uvedl samostatný článek, významně, svým vlivem a penězi, se podílí na postavení nové budovy Akademie výtvarných umění a mohli bychom pokračovat.
*
Hlávkův odkaz
Dva roky po smrti své druhé ženy v roce 1904 završuje Hlávka mecenášské úsilí způsobem, hodným jeho dosavadních skutků. Zakládá Nadání Josefa, Marie a Zděnky Hlávkových, a institut ustavuje po své smrti univerzálním dědicem veškerého svého nemovitého i movitého jmění. Až do založení této nadace rozdal Hlávka ohromnou částku peněz něco kolem 800 tisíc zlatých a 350 tisíc korun. Samozřejmě, že přesná částka se zjistit nedá. Hlávka mnohdy obdarovával zcela anonymně a takových darů bylo bezpočet. Přesto jmění, které odkazuje svému univerzálnímu dědici, je stále obrovské. Veškerý movitý i nemovitý majetek k 25. 1. 1904 je spočítán na částku 7 miliónů 39 tisíc 664 korun a 58 haléřů – ano, ona příslovečná Hlávkova přesnost. Po jeho smrti je tato částka dík úrokům ještě o něco větší. Roku 1908 si koruna už stojí hůře než v době, kdy byla zavedena – jeden zlatý rovná se dvě koruny. Při znalosti cen základních potravin, spotřebního zboží a průměrných platů té doby, můžeme odhadnout, že koruna v roce 1908 by si stála k dnešní naší koruně asi tak v poměru 1 : 125 – znovu je třeba upozornit, že odhad je velmi rámcový a přibližný. Devalvace koruny ku zlatce, kdy ceny stoupaly, je tedy značná, nicméně provedeme-li opět prostý součin, vyplývá z něj obrázek, jak velké jmění, v porovnání s dneškem, asi Hlávka zanechal. Pro ty, co nemají u sebe kalkulačku – bylo by to jmění na dnešní poměry v hodnotě 879 miliónů 958 tisíc 072 korun a 50 haléřů – ať jsme přesní jako pan Hlávka.
Nadační listina, tak jak to bylo u Hlávky vždy v podobných případech, je mistrovské perfektní právnické dílo. Není zde prostor uvádět ji celou, proto jen k hlavním bodům.
Hlávka podrobně rozepisuje a stanovuje, jaké legatární a statutární povinnosti je třeba každý rok vyplácet z vykázaného čistého příjmu, a částka, která takto po odečtení zůstane, má být vyplácena rok co rok následovně:
58,5% na veškerou vědeckou, literární a uměleckou činnost národa českého
21,5% do fondu pro snaživé a způsobilé studenty pražských vysokých škol
20% na národohospodářskou činnost národa Českého
Nadání Josefa, Marie a Zděnky Hlávkových začíná plnit své úkoly krátce po mecenášově smrti. Ta přichází nečekaně v době, kdy Hlávka na své okolí působí neobyčejně svěže a zdravě. Zastihuje ho uprostřed práce. Náhle se ozvou žaludeční problémy, kterými léta trpí, a vše jde překvapivě rychle. Uléhá 5. března s velkými bolestíni a šest dní nato 11. března 1908 po osmé hodině ranní umírá ve věku 77 let, nezanechaje žádných dětí. Odchází o osm měsíců dřív, než jeho starší bratr rytíř Antonín Hlávka, který, také bezdětný, odkazuje své jmění – kolem 150 tisíc korun – České akademii, Hlávkovým kolejím a Českému vysokému učení technickému v Praze. Sestra Matylda, rovněž bezdětná, přežívá oba bratry o 24 let a umírá v roce 1932 půl roku před svými 93. narozeninami.
Nadání přežije všechny režimy, které zde byly od roku 1908 a do roku 1953, kdy bylo komunisty okradeno o vše, vyjma zámku v Lužanech a dvou domů v Praze, se nesmazatelně zapíše do myslí nepřehledné řady vědců, umělců, literátů, hudebníků a studentů, kteří vděčili Hlávkově nadaci za podporu, bez níž by nemohli v klidu pracovat, tvořit a studovat, a to nejen doma, ale i v cizině. Po roce 1953 již Nadání jen živořilo a rozvinout se mohlo opět až po roce 1989, kdy se začalo vracet k odkazu J. Hlávky a k plnění jeho legátů. Zisk z pronájmu lukrativních prostorů v Hlávkových domech (Macdonald a jiní) ve Vodičkově a Jungmannově ulici, kde Nadání vždy sídlilo, mu pomáhá Hlávkovu závěť plnit. Tyto domy se ukazují, tak jako za pana Hlávky, jako velmi výnosné. Mohly by však být výnosnější mnohem více, ale o tom až v dalším článku, kde se chci věnovat vztahu současné Akademie věd ke svému zakladateli a tomu, jak je odkaz Hlávky Českému národu, tedy i nám všem, dnes spravován.
* *
Použité fotografie v článku – foto: Jarmila Karolína Riesová a archiv autora.