Letos uplynulo 550 let od důležité události v českých dějinách: 2. 3. 1458 byl zvolen osmnáctým českým králem český šlechtic z rodu pánů z Kunštátu a Poděbrad a dne 7. 5. téhož roku slavnostně korunován. Na trůn se tak dostává sice legálně, ale velmi netradičně, poprvé a naposledy v našich dějinách, panovník mimo královské dynastie.
*
Dramatická kulisa
Volba nebyla tak idylická a jednoznačná, jak se nám ji snaží zprostředkovat známý obraz od Václava Brožíka visící na staroměstské radnici v Praze. Není divu. Doba po husitské revoluci byla velmi rozjitřená a Jiří z Poděbrad se stává králem dvojího lidu, a to s vyznáním přijímání pod obojí – kališníků a pod jednou – katolíků. Zvolen byl pouze českým sněmem, zatímco Morava, Lužice a Slezsko se stavěly k volbě Jiřího ve svých hlavních baštách (Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo a Vratislav) velmi odmítavě. Jiří se stává tedy králem ve složité vnitrostátní situaci. Do toho se za jeho vlády vystřídají tři papežové, což bude mít pro Jiřího fatální následky. Jako představitel kališníků se samozřejmě postaví na stranu vydobytých kompaktát, která stavěla přijímání pod obojí na roveň přijímání pod jednou. To mu vynese poněkud zavádějící přídomek „husitský král“, který do povědomí národa sugestivně vloží mistr Alois Jirásek.
Jiří však svojí vynikající diplomacií spolu s rozhodností použít sílu, kde diplomacie selže, velmi brzy po volbě králem dokáže zkonsolidovat poměry v zemi a docílit uznání své korunovace jak doma, tak v zahraničí. Dokonce papež Pius II. v naději, že Jiří nakonec bude poslušným synem církve, neboť dokázal získat uznání i od císaře Fridricha III., nabádá poslední odpůrce, slezské stavy se sídlem ve Vratislavi, aby Jiřího uznali svým králem. Samozřejmě že k tehdejší politice běžně patří upevňování pozice příbuzenskými svazky, a tady měl Jiří díky svým početným dětem velké možnosti, které také dokonale využil. Sám šel příkladem a jeho dvě manželky byly z tábora katolického.
Výročí Jiřího korunovace, které ostatně bylo v letošním roce připomenuto na naše poměry poměrně výrazně – jak vzpomínkovými slavnostmi v Poděbradech, Kunštátu a Praze, tak médii, a dokonce i vydáním poštovní známky s Jiřího portrétem, pamětní zlaté mince a stříbrné plakety – tedy uvedené výročí mi má posloužit k připomenutí výročí jiného, které představuje ono souměrné číslo 545 a které naopak nebylo připomenuto vůbec, nebo jsem jeho připomenutí nezaznamenal.
*
Čin překračující dobu
Píše se rok 1463, kdy Jiří posílá polskému králi Kazimíru IV. jako prvnímu z řady evropských panovníků své úžasné návrhy předbíhající dobu přibližně o půl tisíciletí (!) – a vyslouží si jimi označení Conservator pacis per totum imperium – Obránce míru po celé říši.
Jeho návrhy svědčí o upevněném politickém postavení a významu českého krále mezi evropskými panovníky, stejně tak jako o jeho velkých diplomatických schopnostech. Vlastní dokument je psán latinsky a jeho text byl zapsán do registru polské královské kanceláře. Text návrhu všeobecné mírové unie má 2 části a tvoří vlastně osnovu multilaterální mezinárodní smlouvy. Prvá část je tvořena úvodem s důvody a cíly, které vedly ke zpracování projektu. Péče o zachování míru a společná obrana proti Turkům si vyžaduje jednotnou MEZINÁRODNÍ ORGANIZACI, jejímiž členy by se mohly stát v zásadě všechny křesťanské státy. V druhé části ve 23 článcích jsou pak konkrétně a někdy velmi podrobně vysvětleny rysy, zásady a organizační záležitosti navrhované mezinárodní ligy.
Podíváme-li se podrobněji na některé body Jiřího mírových návrhů, musíme v úžasu stanout nad tím, co již tehdy Jiří navrhoval:
· Valné shromáždění delegátů
· Radu panovníků
· Mezinárodní soud
· Sekretariát (řečeno dnešní terminologií)
· Společnou měnu
· Znak organizace
· Společné právo pro všechny zúčastněné země
Nepřipomíná vám to něco? Je to vlastně zárodek pozdější Organizace spojených národů, ale daleko spíše dnešní Evropské unie. Organizace spojených národů svoji inspiraci Jiřím přiznala vydáním upomínkové plakety v šedesátých letech minulého století. Evropská unie Jiřího přehlíží a zatím jí nestál za nějaké výrazné připomenutí. Že by se obávala, aby Jiřího návrhy nebyly naplněny absolutně? Společenství je naplňuje jen zčásti. Největší vinu na tom, že se o Jiřím příliš nemluví, mají podle mého názoru především čeští europoslanci, kteří nedokážou využít ke zviditelnění České republiky našich velkých, vpravdě evropských osobností, které utvářely naše společné evropské dějiny.
A jak Jiřího návrh dopadl? Polským králem byl přijat vlažně, a tak Jiří posílá poselství vedené Kostkou z Postupic k francouzskému králi Ludvíku XI. a posléze velké poselství vedené jeho švagrem Lvem z Rožmitálu. Ten při dvouleté cestě po Evropě navštíví mnoho evropských dvorů a všude Jiřího návrh předkládá. Olbřímí diplomatická mise do střední a západní Evropy měla i další cíl, a to prezentovat České království jako již konsolidovaný stát, kterého se není třeba obávat a který i přes jiné vyznání panovníka patří do křesťanské Evropy a po odeznění husitských válek je opět její plnohodnotnou součástí.
*
Krátký exkurz – paralely s dnešní dobou
Vítězstvím v bitvě u Lipan roku 1434 ukončuje panská jednota husitskou revoluci, kterou bylo české království zmítáno 15 let a která nás zcela vytrhla z tehdejší Evropy a oproti jejímu vývoji posunula o notný kus dozadu (v Itálii se již rozvíjela renesance, zatímco u nás jsme měli vrcholnou gotiku ještě ve druhé polovině 15. století).
Bitvy u Lipan se na straně panské jednoty zúčastňuje pan Hynce Ptáček z Pirkštejna, pozdější první muž v zemi a politický učitel Jiřího z Poděbrad. Tehdy čtrnáctiletý Jiří z Kunštátu a na Poděbradech byl pravděpodobně u Lipan po boku pana Ptáčka také. Díky Ptáčkovi se Jiří postupně dostává do popředí a do pozice zemského správce při nezletilosti Ladislava Pohrobka. V této funkci si Jiří vydobyl takové postavení, že byl v roce 1458 po smrti Ladislava jednomyslně českým sněmem zvolen králem, a to jak stranou katolickou, tak kališníky. Po 24 letech od potlačení husitské revoluce, kdy země byla de facto bez panovníka (nepočítáme-li roční epizodu se Zikmundem Lucemburským, stejnou dobu s Albrechtem Rakouským a čtyři roky s nezletilým Ladislavem Pohrobkem), získala v Jiřím z Poděbrad vskutku velkého krále, ač z nekrálovské krve.
Jak již bylo řečeno, jako král dvojího lidu nemá Jiří snadnou pozici. Většina evropských panovníků jej vnímala jako heretika a české země stále jako kacířské. Do toho vstupuje papež Pius II., který označuje kompaktáta, legalizující přijímání podobojí, za neplatná. Jiří se snaží nebezpečí konfliktu předejít diplomatickou ofenzivou, a tím je i ona výše zmíněná mise, kdy Jiří vysílá skvělé poselstvo do střední a západní Evropy s návrhem na ustanovení spolku křesťanských panovníků, který by měl mít kontury plynoucí z uvedených ukázek navržených bodů. Myslím, že výčet paralel člověk vnímavý k naší dnešní současnosti uvést nepotřebuje, že si je jistě dosadí sám, přesto ale ty nejmarkantnější uvedu. Čtyři desetiletí jsme se zmítali v komunistické totalitě, která nás vytrhla z přirozeného evropského prostředí. Komunisté zde nadělali nedozírné škody, tak jako kdysi husité. Po pádu komunismu jsme potřebovali dlouhé období na konsolidaci. S jistou nadsázkou se dá říci, že Václav Havel se vlastně stal hlavou státu dvojího lidu. Tyto všelijaké peripetie jsme nakonec uzavřeli opětným vstupem do západního společenství a do Evropy.
Samozřejmě že Jiřího návrhy nenašly v jeho době uplatnění, a to zvláště proto, že záměrně opomněly papeže, a tím církevní moc. To nemohlo projít a klatba papeže nad Jiřím na sebe nenechala dlouho čekat. Křížová výprava proti Jiřímu pak definitivně zamezila i možnosti, aby Jiří vytvořil panovnickou dynastii. Přesto Jiřího diplomatické snahy mu zajistily takovou vážnost, že se například němečtí kurfiřti postavili proti papežské klatbě a i nadále Jiřího uznávali jako českého krále. Papež Pius II. měl také velký problém získat některého z evropských panovníků, aby se postavil v čelo křížové výpravy proti Jiřímu. Paradoxně to nakonec udělal maďarský král Matyáš Korvín, Jiřího bývalý zeť, kterému Jiří pomohl k dosažení trůnu. Inu, jak říká staré české přísloví: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění!“ Jiří stačí ještě Korvína porazit u Vilémova, ale vítězství už nemůže využít, protože vzápětí 22. 3. 1471 umírá.
Nicméně Jiřího snaha o řešení mezinárodních záležitostí bezkonfliktně je stále inspirující, neboť i přes vznik Organizace spojených národů a Evropské unie zažíváme i v 21. století řešení některých konfliktů násilnou cestou.
* *
Napsáno pro revui PROSTOR 80 a s laskavým svolením redakce
publikováno i zde na veřejném blogu Respektu.
Použitá vyobrazení: archiv autora a Wikimedia Commons.