Jméno spojující obě výročí zní Josef Hlávka. Výročí sama byla připomenuta pouze v interním tisku, jako je Akademický bulletin, a potom regionálně. Výročí narození bylo vzpomínáno o něco více a to díky tomu, že nový generální ředitel Technického muzea Karel Ksandr, coby znalec Hlávkovy architektonické činnosti, naplánoval otevření muzea, po jeho nákladné rekonstrukci, právě na den narození Josefa Hlávky.
180 let v tomto roce uplynulo od doby, kdy Anna Hlávková, rozená Stachová, dcera poštmistra, ve svém dvacátém devátém roce života dala svému muži, tehdejšímu purkmistru přeštickému, druhého syna. Psal se rok 1831 a bylo 15. února, kdy se tato událost stala v malém přízemním domku číslo popisné 8 v Přešticích nedaleko Dientzenhofe-rova chrámu, jak vidíte na snímku vedle. Rodný dům Josefa Hlávky v dnešní podobě je ten s pamětní deskou mezi okny. O Josefu Hlávkovi jsem zde na blogu napsal několik článků, které si můžete případně vyhledat. Dnes se chci spíše věnovat onomu 120. výročí zahájení činnosti České akademie. To bychom zřejmě letos neslavili, nebýt onoho výročí narození.
Čechy jsou rabovány Švédy, když roku 1635 zakládá kardinál Richelieu Francouzskou akademii; píše se rok 1660, kdy Karel II. bere pod státní patronaci Královskou společnost v Londýně a Čechy se vzpamatovávají z třicetileté války, kdy národ bojuje o holý život; 1783 Kateřina Veliká zakládá Ruskou akademii; 1825 – čtyři maďarští šlechtici zakládají Uherskou akademii. Má cenu pokračovat? Potřebnost podobné národní instituce byla pociťována stále silněji. Ferdinand I. sice zakládá ve Vídni roku 1846 Císařskou akademii věd, určenou pro všechny národy impéria, ale ta se brzy stává zcela německou. Královská česká společnost nauk vlastně jen živoří a nebýt peněz od Hlávky zřejmě by nepřežila. Nemůže tedy podobnou instituci nahradit ani zdaleka. Nutnost zřízení České akademie si uvědomoval už J. E. Purkyně, i když z poněkud naivních pozic, ale zdaleka nebyl sám. Po založení akademie volala celá tehdejší česká pokroková veřejnost. Nadšenců pro zřízení akademie je tedy dost, čeho se však nedostává, jsou peníze a podpora Vídně. K překonání těchto problémů je mecenáš Hlávka tou nejvhodnější osobou. Když se k něčemu upne, dokáže za cílem jít s buldočí vytrvalostí. Hned na začátku mu je jasné, že bez patřičného kapitálu nelze o zahájení jednání ani uvažovat, a dále, že je nutné celou věc podpořit i diplomaticky. Na akademii myslí už při zřizování Jubilejního fondu společnosti nauk, kterou by rád do budoucí akademie začlenil. Tato cesta se však ukazuje málo schůdnou. Nabízí se však jiná příležitost císařské jubileum.
„Pro Boha, pane stavební rado, co vás to jen napadlo přijít s takovou národní ideou!“ chytá se vyděšeně za hlavu šosák a politický bázlivec místodržitel baron Kraus. „Jestli si chcete zajistit nesmrtelnost, dejte ty peníze raději na dětskou nemocnici!“
Hlávka pobaveně sleduje komickou figurku místodržitele, tak upřímně vyděšeného jeho návrhem, který mu před chvílí v písemné formě předal. Pravda, návrh může svojí velkorysostí leckoho šokovat, ale že by až takhle? Krausovy oči znovu těkavě zamžikají na písemné prohlášení, kde Hlávka sděluje, že k oslavě čtyřicetiletého panování Jeho Veličenstva zamýšlí opatřit soukromou cestou prostředky ke zřízení České akademie pro vědu, literaturu a umění, jež by nesla císařovo jméno. K tomuto účelu nabízí 200 tisíc zlatých v úpisech sjednoceného státního dluhu a zároveň žádá o zachování dárcovy anonymity.
„Ne, pane rado, to nemohu přijmout. Za současné politické situace bych si netroufal podaný spis na vyšší místa předložit. Trváte-li však na věci, pak vám mohu jen doporučit, abyste se obrátil přímo na ministerstvo.“
Alibista baron Kraus přehrává tedy celou záležitost z Prahy do Vídně. Zde se však situace nevyvíjí růžověji. Ministerský předseda hrabě Taaffe, i ministr kultu a vyučování, sice vlídně pokyvují hlavami, že se jako může spolehnout, že záležitost při nejbližší příležitosti přednesou. Výsledek? Zanedlouho drží Hlávka v rukou zamítnutí svého návrhu. Znovu se ohlašuje u Taaffa.
„Ne, pane rado, nezlobte se, ale císaři jsem váš návrh po zralé úvaze předložit nemohl. Neumíte si představit, co nesnází mi už i tak záležitost akademijná způsobila,“ trpce si stěžuje ministerský předseda. „Dám vám dobrou radu. Požádejte o zřízení akademie prostřednictvím Zemského sněmu Království českého.“
Hraběti Taaffeovi je jasné, že zřízení samotné České akademie bude hodnoceno jako další etapa českého národního vývoje a že to vzbudí nevraživost na všech úředních místech. Kdyby, předložil Hlávkův návrh přímo císaři, mohl by tak svoji vládu vystavit politickému riziku, a tak záležitost šikovně vrací zpět do Prahy.
Hlávkovi se ale Taaffeova rada líbí, aby věc byla podpořena ještě pádněji, rozhoduje se věnovat oněch 200 tisíc zlatých ne v úpisech, ale hotově. Vrací se tedy do Prahy a 8. června 1888 skládá do rukou knížete Lobkovice zmíněnou částku a žádá jej, aby věnovací vklad a návrh projednal a schválil Zemský sněm. Kníže, který je pro myšlenku akademie dávno získán, se směje, když Hlávka zaloví hluboko v šosu svého dlouhého černého kabátu a na stůl v kanceláři před něj vyloží 20 kusů rakouské stříbrné renty po deseti tisících.
„Vy jste mi ale promptní platitel! Ale já, pane stavební rado, ty papíry nepřevezmu, ty musí převzít Zemská pokladna.“
Ředitel Zemské pokladny se za chvíli dostavuje a předané peníze kvituje pod rezervovaným prezidiálním číslem. Zdaleka však není ještě vyhráno. Překážky a intriky, které se v Zemském sněmu vyskytnou kolem schválení, jsou nemalé. Odpůrců je dost. Mezi největšími hrabě Thurn a kardinál Schönborn. První se bojí nacionalismu, druhý vidí v budoucí akademii protináboženskou instituci.
„Ale pane kardinále, pravá věda vede přeci k Bohu,“ zapůsobí na podezřívavý klérus ve sněmovní řeči Rieger. Thurna si zase bere na starost Hlávka a věc mu vysvětlí tak důkladně, že z nepřítele myšlenky se stane její protěžovatel – ostatně potřeboval se trochu zalíbit českému národu, aby si udržel křeslo místodržitele, ve kterém vystřídal barona Krause. Vše je tedy připraveno, a tak 9. října 1888 může Zemský sněm oficiálně hlasovat o přijetí daru a tím samozřejmě i podpořit návrh na založení České akademie. Výsledek? Jednomyslně schváleno. Navíc schválen budoucí akademii roční příspěvek 20 tisíc zl. V listopadu zmocňuje císař ministra k jednání o zřízení akademie v Praze, což de facto je, jako kdyby podepsal zakládající listinu.
Do zahájení činnosti akademie však chybějí víc než dva roky. Je toho ještě hodně, co je třeba udělat. Nejdůležitější teď je vypracovat stanovy akademie. A tady se věci značně zamotávají a zadrhávají.
„Jo, když ten Hlávka je tak tvrdohlavý,“ přizvukuje expert na české státní právo historik Josef Kalousek. „A co vy, sakramenti, nejste tvrdohlaví!?“ Rieger uhodí oběma rukama do stolu: „Vy jste zrovna tak tvrdohlaví jako Hlávka!“
Tento úryvek je z autentického zápisu Marie Červinkové-Riegrové, pořízeném na poradě u F. L. Riegra. Porada byla velmi bouřlivá a týkala se §36 až 39 vypracovaných stanov České akademie, které nesplňovaly to, co si dal Hlávka jako podmínku své věnovací listiny. Chtěl, aby akademie nebyla dvojjazyčná, ale výhradně česká. Na Hlávkovu stranu se posléze připojilo i město Praha spolu s ostatními českými městy, a taktéž svůj příspěvek na akademii podmínily její jednojazyčností. Vše tedy znova od začátku, a to už s tímto sestavením osnovy stanov akademie byly takové problémy. Půl roku vedl Hlávka boj o každý detail. Každou větu či formulací konzultoval hned s několika odborníky. Největší brzdou při stylizaci stanov byla jeho příslovečná přílišná opatrnost. Jednalo se těžkopádně a neúměrně dlouho. Ostatně nedivme se, nejednalo se přece o založení nějakého zájmového spolku, ale o veledůležitou instituci, na kterou se tolik čekalo a se kterou se spojovaly velké naděje. A potom, představte si, a fantazii notně popusťte uzdu, že by se dnes našel někdo, kdo by věnoval na nějaký podobný národní podnik 50 miliónů korun z vlastní kapsy, ano, slovy padesát miliónů, a nezajímalo by ho, jak s nimi bude naloženo. Na jednotlivce to byla suma opravdu pohádková a není proto divu, že se Hlávkovu názoru přikládala velká důležitost.
31. května 1889 žádá proto Lobkovic Hlávku, aby k osnově zaslal buď písemné připomínky anebo zaslal vlastní novou verzi. Hlávka v neuvěřitelně krátké době svou verzi osnovy statutu předkládá a opět nastávají úmorná jednání. 20. září 1889 je konečně možné osnovu stanov České akademie zaslat vládě. Vítězí jednojazyčnost. Slova knížete Lobkovice zanikají v jásotu celého Zemského sněmu, když zde nejvyšší maršálek 24. ledna 1890 oznamuje, že: „Jeho císařské a královské apoštolské Veličenstvo Nejvyšším rozhodnutím ze dne 23. ledna 1890 ráčil nejen zřízení České akademie schváliti, nýbrž i stanovy tyto potvrditi a založenému takto ústavu Nejvyšší ochranu vlastní věnovati.“
Nyní zbývá ještě vypracovat jednací řád a připravit ustavení akademie. Neobešlo se to bez různých třenic a intrik kolem volby členů akademie. Místopřísežně prohlašuji, že pokud Vám něco z následujících řádek bude připadat povědomé, tak se jedná o podobnost samozřejmě čistě náhodnou. Jedná se přeci o 19. století.
„Já sám – ač stojím dosti stranou celého reje – jsem v posledních dnech poznal celou propast lidské malichernosti. (. . .) Je to naše kletba, že nedovedeme vybřísti z malých poměrů ..“
Tak komentuje volební atmosféru Jaroslav Vrchlický v dopise profesoru Albertovi, a pokračuje: „Často mi napadlo, že mohl svým jistě ušlechtilým intencím Hlávka lépe vyhověti založením prostého fondu ku vydání českých cenných publikací než celým komplikovaným aparátem Akademie, kde osobní třenice, u nás tak prudké, budou slaviti pravé orgie. On sám dnes připadá mi jako ten Goethův učedlník čarodějnický, vyvolal davy duchů a nemůže jich více zmoci. Dnes cítí juž dobře sám, kde chybeno, poznává i lidi, ale jest juž pozdě . . . Zde právě dle mého soudu kořen všeho zla. Většina starších pánů považuje Akademii za jakýs institut duševních invalidů, kde se – nevím ovšem čím – mají odměňovat zásluhy, menšina mladších viděla by v ní ráda ústav, kde se teprve má něco řádného začít .“
Hlávka je budováním Akademie natolik zaneprázdněn, že nemá dost času sledovat a včas prohlédnout všechny intriky spřádané na pozadí nové instituce. Profesor Albert, který je stejně skeptický jako Vrchlický a proti jehož kandidatuře se rovněž zdvihla vlna protestů, komentuje celou situaci takto:
„To je delirium co se v té Akademii děje. My tu najednou máme celé legióny akademikův! Dostal jsem návrhy I. a III. třídy. Akademikův po Čechách jako sviní. Kdyby někdo vystavěl hezkou fabriku na cukr, kdyby někdo založil dva nebo tři mužské sbory, kdyby někdo vytesal hezkého sv. Jana Nepomuckého anebo svatou Máří Magdalénu, nebo udělal rytířskou veselohru nebo činohru – už může být akademikem. Takovým měřítkem měří I. a III. třída své kandidáty! Sláva bohu, že v II. třídě všechny ty návrhy ze slávomanu a nejnesvědomitějšího kama-rádství[!] vzešlé padly. Ale právníci, filologové a theologové chtějí věc opanovat. To je středověk! Oni chtějí být pány. Dělejte, prosím Vás, co můžete, abyste to porazili v plénum.“
Hlávkovo obrovské nasazení a jeho charismatická osobnost s přímým tahem na bránu nakonec docílí, že je vše hotovo a Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění může slavnostně zahájit svoji činnost 18. května 1891, a to v prostorách nové budovy Národního muzea, která je s velkou slávou otevřena tentýž den. Slavnosti se účastní česká šlechta, představitelé vlády, hosté z ciziny a výkvět českého kulturního, vědeckého a politického života. Dobrému pozorovateli nemůže ujít, že jsou přítomni i někdejší nepřátelé a odpůrci Akademie jako hrabě Thun a hrabě Vojtěch Schönborn. Patřičnou váhu slavnosti dodává protektor Akademie arcikníže Karel Ludvík, který svůj zahajovací projev pronese česky:
„Pánové! Jsem velice potěšen, že dnes poprvé vidím zde shromážděny členy královské České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a že se svolením Jeho Veličenstva, jakožto protektor této Akademie, sám mohu zahájiti její činnost. Jsem přesvědčen, že tento nově založený ústav, jenž jest povolán k tomu, aby vážným způsobem pěstoval vědy a podporoval zdokonalení domácího umění, úplně dostojí tomuto svému úkolu na prospěch českého národa a že tím vyhoví též v plné míře nejvyšším intencím Jeho Veličenstva císaře a krále. Prohlašuji, že Česká akademie císaře Františka Josefa jest ustanovena.“
Tento proslov stojí za pozastavení. Předně si všimněte oslovení. Akademie se sestávala pouze z pánů. Inu jsme na konci 19. století a ženy měly svůj boj o emancipaci ještě před sebou. Dále stojí za povšimnutí, jakým způsobem se staví představitel panovnického Habsburského domu k prospěchu českého národa z pěstování vědy. To nebyly fráze. Kdyby mělo jít o formalitu, mohl si tyto věty klidně odpustit. Vídeňský dvůr se ale nejspíš nebál větší vzdělanosti českého národa. A nezůstalo jen u slov. Císař věnuje 20 tisíc zlatých k základnímu fondu akademie a roční subvenci ze státní pokladny 16 tisíc zl. Pozoruhodné, že? Na ryze českou instituci! Jméno císaře v názvu bylo jen formální a běžně se nepoužívalo. Dalších 10 tisíc dostala akademie ještě formou různých darů měst, obcí a jednotlivců. Finanční zabezpečení činnosti bylo tedy značné – úroky ze základního fondu + 66 tisíc zl. stálých dotací – umožňovalo tak akademii, aby se stala místem zrodu nových uměleckých kapacit a líhní talentů. Zda se stala, je téma na jinou kapitolu a to mnohem obsáhlejší.
Použité zdroje: Alois Lodr – Josef Hlávka