Nejprve k tomu Pelyňku

Zjevení Jana Theologa Kap. 8./ verš 10.  

A třetí anděl zatroubil i spadla s nebe hvězda veliká, hořící jako pochodeň, a padla na třetí díl řek a do studnice vod… 

Kap. 8./ verš 11.

Té hvězdy bylo jméno Pelyněk, i obrátil se třetí díl vod v pelyněk a mnoho lidí zemřelo od těch vod, neboť zhořkly. 

Alespoň, jak uvádí Zdeněk Patrick ve své knize Silnější než Däniken, jsou tyto Janovy verše předpovědí Černobylské katastrofy. Jan Theolog tedy nějakým způsobem v budoucnosti tuto katastrofu viděl a popsal ji jazykem své doby a na úrovni tehdejších znalostí. 

Nahlédneme-li do (českého) rostlinopisu, nalezneme rostlinu zvanou Artemisia vulgaris s českým názvem Pelyněk – černobýl. Krajově též nazývaný Černobýl červ. Anglický ekvivalent pak zní Vormwood – lesní červ. Jistě rovněž není tajemstvím, že kolem ukrajinského Černobylu žijí již od 19. století Volyňští Češi, kteří tomuto regionu dali patrně jméno.

Hvězda zvaná Černobýl.

Dne 25. 4. 1986 (ve skutečnosti prý až 26.4.- tento rozpor bude záhy vysvětlen) je datum, kterým oficiální zpráva stanoví den havárie 4. bloku černobylského reaktoru. Dva mohutné výbuchy odsunuly snad 400 tun těžkou horní betonovou desku reaktoru. Následující výbuch rozmetal aktivní zónu včetně paliva a hořícího grafitu do okolí. Smrtonosný mrak obsahující 50 tun radioaktivních látek (10 hirošimských pum) se vznesl do výše a postupně více méně zamořil tři čtvrtiny Evropy. Neřízené termonukleární procesy – Hvězda zvaná Černobyl? Povšimněme si nyní samotného datumu a položme si zásadní otázku: Proč nám hoši ze sekce utajovaných skutečností neustále vnucují jiné datum černobylské havárie, jestliže všechny zásadní a nevratné proměny černobylského reaktoru proběhly 25. 4. 1986. Přečteme-li totiž ono datum pozpátku získáváme docela jiný náhled nejen na černobylské události:

2 5. 4. 1 9 8 6

6 . 8. 1 9 4 5 (2)

Toho dne byla svržena atomová puma na Hirošimu!

Jaké drama se vlastně odehrálo onoho kritického dne v samotné atomové elektrárně?

25. dubna l986 ve 13:00:00 bylo zahájeno plánované snižování výkonu čtvrtého bloku, během něhož mělo dojít k blíže nepopsanému experimentu. V průběhu experimentu se obsluha dopustila několika hrubých a naprosto neuvěřitelných chyb.

25. 4. 1986 Čas: 13:05:00 – Pokračuje se ve snižování výkonu 4. bloku. Výkon snížen na polovinu a směna operátorů udělá první chybu – je odpojen havarijní systém chlazení.

25. 4. 1986 Čas: 21:45:00 – Po 9 hodinách vyčkávání na příchod druhé směny operátorů s odpojeným havarijním systémem.

25. 4. 1986 Čas: 23:10:00 – Pokračuje další snižování výkonu. Grafitové tyče regulující průběh reakce v reaktoru jsou vytaženy více, než je únosné – to je další hrubá chyba, a vzápětí následuje prudký, nekontrolovatelný pokles výkonu. Reaktor se nyní nalézá v nestabilním stavu a experiment přesto pokračuje dál. Osud se naplňuje. Je odpojen další havarijní signál a to znamená neodvratný konec. Nestabilita lavinovitě narůstá.

26. dubna 1:23:44 – ozývají se dva výbuchy a následuje požár trvající asi čtyři hodiny. Pak již následoval pouze radioaktivní spad. Do ovzduší celkově uniklo 4 % radioaktivního materiálu (cca 1018 Bq).

Tolik tedy výňatek z knihy Zdeňka Patricka. Pokud máte dost času a dlouho jste již neměli noční můry či deprese, doporučuji si přečíst práci Zdeňka Patricka celou. Janova předpověď je zde vyložena podrobněji a v souvislostech velmi zarážejících:

Silnější než Däniken (výběr (e) 1. – 5 díl kap. "Hvězda zvaná Černobyl" str. 39 – 950 Kb) „

To, co se povedlo, tehdy ještě sovětským soudruhům, zanechalo tak hlubokou a nesmazatelnou brázdu v osudech těch, kteří přežili a v místě samotném, že i po 22 letech od katastrofy je to pohled vzbuzující mrazení:

Použité foto a text k fotografiím: z prezentace od neznámého autora, která mi přišla e-mailem v PowerPointu. Text jsem místy aktualizoval.  

A nyní k Máchovi

*16. 11. 1810 Praha – † 6. 11. 1836 Litoměřice 

Zřejmě by toho nebylo mnoho, co by se o tomto romantickém básníkovi dalo ještě napsat a nebylo už mnohokráte napsáno.

Já jsem si však vybral jeho možné nedobrovolné napojení na časoprostor, čímž zřejmě Mácha zažil něco podobného, jako Jan Theolog. Pravděpodobně jste již četli či slyšeli o záhadném dopisu, ve kterém Mácha popisuje svoji šokující procházku Prahou – někde u Kunratického lesa – v roce 2006, kde rozmlouvá s dívkou, která mu na obrazovce, snad mobilu, ukazuje obrazy, které Mácha považuje přímo za pohled do pekla. Tento časový posun Máchovi umožnila noční návštěva pověstmi opředeného hradu Housky. Dopis byl omílán ze všech stran a nakonec shledán jako podvrh. A to jsme opět u Zdeňka Patricka, který je jiného názoru. Vzhledem k jeho dosavadním textům, bych jeho názor nebral až tak na lehkou váhu:

http://smit.wz.cz/zrcadlo/view.php?cisloclanku=2006032501 

Esoterici se absolutně shodují, že kolem hradu Houska je největší koncentrace energie, jakou je možné zaznamenat. Protože mám podobného esoterika doma – moji ženu – s mnohokráte prokazatelně přesnými měřeními a předpověďmi, zeptal jsem se i jí, co si o dopisu Máchy myslí. Její měření vykazují, že se nejedná o podvrh a energii hradu Houska, i na dálku, změřila jako obdivuhodnou a velmi, velmi zvláštní. Sama na hradě nikdy nebyla, stejně tak jako já. No, chystáme se tam.

Vedle zřejmě jisté časové brány, umožňující vidění věcí budoucích, spojuje Černobyl a Housku ještě jedna věc. Okolí Housky a jeho sklepení vykazují poněkud větší hodnoty radiace, které však nepřekračují normu, ale jsou nadprůměrné.

Snad tedy Zdeněk Patrick ve své připravované knize řekne o časové procházce Karla Hynka Máchy více. Já bych chtěl skončit poněkud veselejším příběhem, jenž se vstahuje k soše Máchy na Petříně, poutním toť místem všech milenců, zejména pak na 1. máje. V tento den je socha milenci doslova obležena a zasypávána květy. 

Představte si, že si necháte u krejčího ušít kabát a když je hotov a vy si pro něj přijdete, je vám sděleno, ať se nezlobíte, ale že jej nedostanete, protože se krejčímu tak povedl, že se s ním nedokáže rozloučit. Komické? Jistě. Něco podobného ale zažil jeden úctyhodný spolek se sochou velkého básníka Karla Hynka Máchy.

Její zajímavost spočívá, mimo to, že se jedná o vynikající sochařské dílo mistra Myslbeka, také v tom, že byla původně objednána spolkem Svatobor pro město Litoměřice, kde jak známo Mácha skonal. Po dokončení však socha pány radní královského města Prahy natolik uchvátila, že se jí nechtěli vzdát. I svolali komisi úctyhodných osob – byl v ní např. i Alois Jirásek – a tato komise, vahou své autority, „sobecky“ rozhodla, že Litoměřice prostě sochu nedostanou, neboť ta bude instalována v Praze. Spolku Svatobor bylo slíbeno, že jim mistr Myslbek, jistě rád, vysochá ještě jednoho Máchu, stejně krásného. No, nevysochal. Sochaři, stejně jako básníci a jiní umělci, se neradi opakují a geniální díla nikdy nejsou ve dvojím provedení.

Inu, onen krejčí by vám něco podobného asi neudělal. On taky kabát přeci jenom není socha – i když i ten může někdy být malým uměleckým dílem. Pokud se však podíváte na sochu Karla Hynka Máchy na Petříně, je vám čin komise poněkud pochopitelnější.

Socha byla umístěna do petřínského parku a o architektonické řešení pomníku se postaral Antonín Balšánek. Vrch Petřín dnes patří mezi nejrozsáhlejší zelené plochy Prahy. Nejvyšší nadmořská výška dosahuje 320 – 328 m. První písemná zpráva o něm pochází z roku 1108, kdy byli na zdejším popravišti stínáni poslední Vršovci. Tehdy zde byl hluboký les táhnoucí se až k Bílé Hoře. Název Petřín byl patrně použit až v 17. století, je odvozen možná z latinského slova petrus (skály). Původní název byl německý – Laurenzberg – podle kaple sv. Vavřince (Laurenze), postavené zde na přelomu 10. století. Jiná pověst ale říká, že se Petřín jmenuje podle lapků nazývaných Petrovští. Na sv. Petra a Pavla se v Praze vždy konaly trhy, kde se prodávala roční úroda. Mnozí z prodávajících však všechny své peníze ztržené za úrodu utratili po hospodách a pak se potloukali v lesích Petřína, shlukovali se do tlup a loupili, aby své peníze dostali zpět a mohli se vrátit domů. 

Za jak dlouho po instalaci sochy Máchy vznikla tradice oněch výše uvedených dostaveníček milenců, není známo. Nicméně Máchův Máj je takto stále připomínán a jistě mezi příchozími milenci není nikdo, kdo by neznal alespoň ony úvodní verše: 

Byl pozdní večer

první máj

večerní máj

byl lásky čas.

Hrdličin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj. 

 

Máchův Máj je tak stále jednou z nejznámějších českých básní. Mácha ji musel vydat na svůj náklad a po jejím vydání byla podrobena zdrcující kritice. Josef Kajetán Tyl a Jan Slavomír Tomíček napsali, že Máj je nečeský, rozervaný, nihilistický, bezobsažný, nevlastenecký… Josef Krasoslav Chmelenský později napsal, že verše stojí pod úrovní jakékoli kritiky, ale tato slova už Mácha neslyšel, byl pohřben na Litoměřickém hřbitově 8. 11. 1836 v den, kdy měl mít svatbu (Tak mne napadá, co dnes komu řeknou, vyjma J. K. Tyla, ta vzletná jména kritiků Máje?) 

Rozervaná romantická a citlivá duše Máchy si ale při takto tvrdé kritice musela prožít peklo, které mu možná připomnělo obrazy Prahy roku 2006, viděné při jeho nedobrovolné procházce časem, pokud se na ní z Hradu Houska opravdu vydal.