A jak už to s pravdou bývá, často je nadčasová, tedy platí v každé době. Je to až zoufalé, vidět, s jakou neúprosností tahle pravda funguje. Prozatímní vláda odborníků má velmi omezený a dočasný mandát a přesto to ministrovi zemědělství a dalším nebrání v tom, aby konali personální zemětřesení. Jistě, každý ministr i ten s působností dočasnou má právo zvolit si spolupracovníky. Je ale nutné chovat se k těm propuštěným jako ke kusu hadru? Odvolat je bez zdůvodnění? Jedná se s člověkem, nebo se strojem, který už nepotřebuji a tak ho vyhodím? Kde se bere v člověku tenhle odporný způsob jednání. Proč si ministr nedokáže lidsky zavolat přímé podřízené k sobě a sdělit jim důvod propuštění a případně jim poděkovat za práci, pokud ji dosud dělali dobře? Vždyť by klidně mohl říci – nic proti vám osobně nemám, ale přeci jen se mi bude spolupracovat lépe s někým, koho dobře znám a ty chci mít na tu dobu, kterou budu v čele úřadu, vedle sebe.
Kde se bere ta zpupnost a neslušnost? Myslím, že na to mám odpověď. Onen citát není totiž přesný. Pocty samy o sobě nemohou člověka měnit, jen prověří jeho skutečný charakter. Podobné je to s oblíbeným rčením o penězích, které prý nás také kazí. Ne, pocty ani peníze nás nekazím, ale prověřují. Má-li člověk charakter v pořádku, pocty jej nezmění. Příkladů by se dala najít řada. Proč je tedy uvedené rčení takto formulováno? Patrně proto, že původně komentovalo pocty v politice. Do politiky se většinou dostávají lidé draví a bez skrupulí či morálních zásad. Doby se od sebe liší jen tím, do jaké míry tito kariéristi v politice převládají či jsou v menšině, a to souvisí zejména s tím, dívá-li se doba na politiku jako na službu či soutěž o moc. Kam zařadit naši utěšenou současnost, je nasnadě.
Pocty tedy mravy ministra zemědělství nezměnily, jen vysoká funkce odhalila jeho skutečný charakter, stejně tak jako charakter dalších v této vládě, jednajících obdobně.