explikace

Původní název, Jak jsem fotil mrtvoly, jsme si s Mirkem pro filmovou podobu přejmenovali na Ensi Gudeu, což mělo i určitý dramaturgický záměr – až ke konci filmu by se divák měl dovědět, důvod takového názvu. Pak nastalo více než roční dohadování se nad každým slovem nápadem a pod. Mirek jako fotograf má dobré obrazové vidění a tak si uměl představit obrazovou stavbu scén, kterou jsem budoval, ale často jsme ne nemohli shodnout právě pro to, že jeho obrazové vidění bylo někdy více fotograficky statické než filmové. Literární scénář, ale nakonec vznikl a je již delší dobu hotov. No a já bych se chtěl nyní pokusit o jednu poněkud netradiční věc, a to předložit jej zde, vzácnému blogerstvu a diskutérům. Literární scénář neslouží většinou pro veřejné uvedení. Rád bych v tomto případě udělal výjimku. Nejsem si stále jist, zda téma unese celovečerní film, byť povídkový, a rád bych znal názor nejširší veřejnosti. Navíc, je to můj první literární scénář, který jsem napsal, oproti spoustě scénářů k dokumentům. Předloha na mě ale působila tak zvláštní atmosférou, a stále působí, že bych si prostě rád ověřil, bude-li mít tuto působnost i obecně.

Zkusím zde tedy uvést ukázku z literárního scénáře, a to úvod, možná budoucího filmu, kde je naznačená i ona propojovací linie mezi jednotlivými příběhy, a první příběh z osmi. Vzhledem ke značnému rozsahu, rozdělím avizované do dvou částí. Zvažuji ještě, že bych celý scénář příležitostně dal na soukromý blog, ale fomátování textu je zde velmi pracné. No uvidím, až jaký bude zájem o čtení formátu literárního scénáře.

 

1.

Úvodní titulková sekvence s komentářem

Obraz č. 1:

Tma a škrábance na filmovém materiálu probleskávají stále více znatelně na plátně do černého a ztichlého prostoru kinosálu… blikání modrého světla… jenom v pozadí …. na plátno naskočí rudý nápis – titul filmu:                               

ENSI GUDEA

Pouze rudý nápis na pozadí tmy – modré blikání.

Ticho.

Pak hudba: Ludwig van Beethoven: symfonie č. 9 – stylizovaně – náznakem 

V pozadí za titulem bliká (tajemně) modré výstražné policejní světlo (majáku)…nápis zmizí a kamera projíždí a vznáší se nočními ulicemi Starého města, Malé Strany, Žižkova, Smíchova, Vršovic,… (siluety domů, noční panorama, nábřeží, silueta hradu) později najíždí plynule a rychle na detaily zhasnutých i rozsvícených oken… okno za oknem… (v rozsvícených oknech postavy v různých akcích) v přízemí i ve čtvrtém patře, nahoru a dolů… tempo se zrychluje … náhle blesk (+hrom) přezáří scénu a začne pršet …

Zvuk zesilujícího se deště

Obraz č. 2:

Bude sestaven z různých záběrů ilustrujících komentář mimo obraz. Přesná skladba a druh záběrů (autentické historické záběry prolínané stylizovaně natočenými + fotografie) bude upřesněna až při tvorbě technického scénáře.

Hlas komentátora – dospělý mužský hlas hlavní postavy filmu fotografa Mirka: (Tempo postupně během celého obrazu nabírá rychlost.) 

Fotograf Mirek – mimo obraz: 

„Pamatuji si dodnes obsah dopisů, které jeden z mých spolužáků dostával od svého bratra z Kanady. Jeho starší sourozenec tam emigroval krátce po vpádu spřátelených (bratrských) sovětských vojsk do Československa v srpnu roku 1968. Nejdříve upřímně žasl nad dobrotivostí kanadské vlády, která mu umožnila, na jeho vlastní náklady, poskytnutím praktické půjčky, navštěvovat intenzivní kurz angličtiny. Později pečlivě nakreslil pohledy na malý roztomilý baráček, ke kterému se dopachtil přes hypoteční úvěr. Věnoval se hlavně informacím o bravurních konstrukčních vychytávkách nové převratně jednoduché stavbičky z lisovaných pilin a třísek na tlusté betonové desce. Později se v něm probudil nečekaně silný lidový poeta, když líčil sílu své neopakovatelné lásky k jisté Kanaďance. Potom hned bombardoval svého bratra nablblými fotografiemi jejího obličeje a tupými citoslovci nádherných osobních pocitů, které zažil v přímé souvislosti s jejím těhotenstvím…“

Lidé prchající v dešti. Tramvaje natřískané pasažéry. Pozdní sychravý večer.

„Také nás detailně seznámil se skvělým způsobem přepravy do práce, tak odlišným od pražských natřískaných udrncaných tramvají. Na leasing si koupil nový automobil Ford a cesta po široké dálnici od jeho domku, vtipně schovaného uprostřed aglomerace stovek jiných rodinných domků, až na parkoviště u továrny v průmyslové oblasti, mu trvala jenom třicet minut. Tam, jako vyučený truhlář a absolvent střední umělecké školy s maturitou, získal dobře placené místo příslušníka obsluhy poloautomatické linky, která hrdě zvracela dřevěný sektorový nábytek…. Nadutě se zmínil, jak mu jeho kanadský zaměstnavatel umožňuje každý pracovní den, během polední pauzy, krásně obědvat ve veliké světlé jídelně. Poskytl svému bratrovi taky zevrubnou informaci o způsobu nakupování v moderním obrovském geniálním obchodě, který navštěvuje, když se vrací pozdě odpoledne domů. Učarovaly mu hlavně kilometry regálů přetékající rozličným zbožím. Psal, že nabídka druhů překonává všechny naše ubohé socialistické představy i touhy, které máme my…osamocení, uvěznění… tam někde daleko za mořem … kteří jsme uvízli doma, za ostnatým drátem, v Praze.“

Historické archivní záběry Prahy – atmosféra.

„Můj spolužák četl dopisy od bratra často. Věty hystericky vykřikoval, plácal mě radostně do zad a byl přesvědčen, že hned jak ukončíme školu, tak utečeme – my dva – taky okamžitě do Kanady za jeho bratrem a budeme si užívat stejného komfortního života. V obličeji celý rudý mimořádným vzrušením plánoval až do nejmenších detailů, jak celou akci provedeme. Moc jsem ho ale neposlouchal a zíral v úžasu na černé obdélníky oken, kde ve tmě křivolakých ulic Prahy zuřil socialismus nové dialektické formy a síly pod názvem: NORMALIZACE.Tma za okny působila tísnivě a myšlenky chladila tankovou ocelí… Ale já se držel pevně úvahy, že nejsem přece jenom naprogramovaná bakterie, jejímž cílovým ideálem je tiše předoucí metabolismus, a proto cesta ke svobodě vyjádřené blahobytem leasingových smluv, tunami lákavých předmětů v kilometrových regálech velkoprodejny potravin, pravidelnou pracovní dobou i domečkem na celoživotní hypotéku s manželkou a děcky, je na mé představy o svobodě … poněkud … uboze trojrozměrná.Nelítostný zápas bipolárního světa – studenou válku – jsem vnímal jinak, než můj spolužák. Pro mě byla matematickým přízrakem demonstrace živých funkcí predátora vyhřezlých až na kost podstaty a reagoval jsem nakonec zvláštním krokem, který jsem ale provedl intuitivně, bez přesné formulace a plánu, s pouhým nezřetelným tušením obrysu smyslu a jeho výsledku… Můj spolužák emigroval sám.“

Tank projíždí smykem Prašnou bránou.

"Sovětské tanky vytvořily svým příjezdem novou bizardní politickou situaci, kvůli které museli opustit různá zajímavá pracovní místa ve společenské struktuře nablblí budovatelé komunismu s lidskou tváří, označení za pomýlené soudruhy. O takových občanech se říkalo, že jim papíry upadly do bláta… Nový režim se s těmito revizionisty nekompromisně rozloučil a hystericky hledal nové mladé nadějné kádry, nejlépe dělnického původu, nezkompromitované skvělými hesly politického uragánu Pražského jara roku 1968, které by nastoupily urychleně na jejich prázdná místa. Využil jsem příležitosti a po snadných procedurách a hlavně levných lžích o svém proletářském původu, kterými jsem zásadně vylepšil svůj životopis, se mi podařilo umístit se na výjezdovou skupinu kriminalistické služby Sboru národní bezpečnosti v proslulé Bartolomějské ulici č. 6, Praha 1.“

Vojenské náklaďáky manévrují v ulicích.

„Když mě můj nový náčelník Oddělení kriminální služby předával odznak a pistoli čekal jsem, že mi nabídne zároveň členství v KSČ, ale jeho oči zářily podivnou rozpustilou energií a on mi pouze řekl:

>Fakt, to bych nikdy ani netušil, že naše společnost, na startovní čáře do nové úžasné doby, půjde ve své odvážné historické modernizaci tak daleko a svěří tyhle nebezpečný věci do rukou dětem.<

Potom se dlouho hlasitě a přátelsky chechtal. Poprvé v životě jsem zaregistroval smích, jehož pramenem byla bujará cynická rozjařenost, překonávající lehkostí tanečníka trvalý stav rozbředlé reality přítomného času dějin.“

Ruský vojínek tancuje kozáčka – zazní garmoška.

„Převzal jsem pistoli i odznak a stal se odpovědný za fotografickou dokumentaci míst násilných trestných činů, provozních havárií nebo následků požárů a jiných podobných mimořádných událostí, s kterými se běžný člověk nemá šanci během opatrně realizovaného ustrašeného způsobu života setkat. Otevřela se přede mnou úplně nová varianta světa, než byla ta, kterou denně teatrálně řešily sdělovací prostředky celé planety. Ležela daleko od neúprosného procesu spravedlivého zápasu lidových mas všech národů o nové vědecko-technické uspořádání zákonů přírody a já si uvědomil, že stojím sám, a nevratně, na začátku cesty, která není vhodná pro masy, protože vede mimo dialekticky znepřátelené společenské systémy východu i západu, včetně jejich hrozivých budoucích kombinací.“

Další obrazy ke komentáři (černobílé i barevné – historie + archiv + dohrávané záběry):

Hudba: další stylizované tóny 9. symfonie ….(pianissimo) + divný zvuk Ka-lin-ka…Ka-lin-ka…Ka-lin-ka-maja…garmoška.

Noc – v temném průjezdu se polévá člověk kapalinou z pětilitrové sklenice (používá se jinak na zavařování okurek, vajec, nakládání sýrů) – škrtnutí zápalky – ulicí běží živá pochodeň a lidé z chodníku se na ní vrhají a hasí jí… lékař, saniťáci – nosítka…Orloj – nepromazané ozubení stroje vrže… až kvílí…Obličej Dr. Husáka v prezidentské kanceláři – za ním hodiny – pohybuje komicky ústy, ale nejsou slyšet slova – na střed červený titulek:

Generální tajemník ÚV KSČ a president republiky Gustáv Husák.

Hudba: další stylizované tóny 9. symfonie 

Noc – kulisy fasád domů s rozsvícenými okny… v druhém patře v obdélníku okna stojí člověk, jenom v bílém tílku, s vyvaleným pupkem, má silné brýle, optikou rozpité oči do reflexních kruhů, jeho tvář je nasvícena sporým odrazem světla od okenního skla. Drží v ruce razítko, civí na něj soustředěně, potom na gumovou plochu s písmenky vlhce dýchne a pečlivě otiskne na vnitřní plochu skla… Fascinován… oko zvětšené levnou optikou levných brýlí… sleduje výsledek…Dole na ulici vrávorá deštěm opilec. Vlní se kolem zdi… kabát kufřík… jen s velikým úsilím se drží na nohách… motá se (tančí) až upadne mezi skupinu popelnic… Ze tmy přiskočí siluety, vrhnou se na bezmocné tělo opilce … šacují … zběsile mu obrací kapsy … okradou ho a zmizí…!

Hudba: velmi zneklidňující motiv

Opilec (do kamery) ke stínům vztahuje ruce a přátelsky se usmívá…Souložící dvojice v budce zastávky tramvaje… Za nimi nápis:

Lenine vstávej…! Brežněv se zbláznil.

Hudba: … stylizovaně pouze několik dalších tónů 9. symfonie

Opět běží nocí lidská pochodeň a hoří… náhodní chodci kolem svlékají kabáty… vrhají se na siluetu a hasí.

Obraz č. 3:

Detail okenní tabule skla, na kterou dopadá v kapkách déšť… kamera pomalu odjíždí na celek … Za oknem spoře osvětlená místnost stolní svítilnou. Kamera střihem vstoupí dovnitř (ticho) … záclony… za oknem venku bouřka… blýská se… Kamera odplouvá z pohledu na okno, za kterým obloha bliká blesky a začíná mapovat prostor… přehlíží místnost… jednotlivé předměty, světelné zdroje, fotografické přístroje, stativy, brašny, sektorový nábytek a další ateliérové atributy…

Hudba: … stylizovaně – že je jen stěží rozpoznat další tóny 9. symf. … na vhodných místech v pozadí + divné zvuky, jako kdyby třela ocel o ocel – elektronicky zkomoleno: 

Fotograf Mirek – stále mimo obraz pokračuje:

„Nebyly to jenom obyčejné fotografické záběry mrtvol nešťastníků, které vznikaly pádem do výtahové šachty, skokem z balkonu na dvůr… na chodník ulice, otravou svítiplynem, požárem a explozemi při provozních haváriích, oběšením, zastřelením.“

Doplněno ČB sekvencemi nebo krátkými záběry.

„Byly to i obyčejné fotografie násilného vniknutí do kanceláří, aut a obchodů… ale taky všemi a navždy opuštěné bezbranné mrtvé siluety lidí v uzamčených bytech, které nikdo nepostrádal…!“

Kamera přejíždí stále policejním ateliérem, není ztrnulá ale dynamická, všímá si detailů  třeba krabice s kosterním nálezem rozloženým na veliké bílé ploše papíru, podívá se do ledničky, kde vedle svačiny leží v kontrastu článek prstu s nehtem vhozený do skleněné nádoby se širokým zabroušeným hrdlem, krevní stopa na vatovém tamponu ve zkumavce a jinde rozlámané mosazné vložky FAB v papírové krabici, páčidla, Petriho misky a kádinky na stole, bubnová leštička a podobně…

Fotograf Mirek – mimo obraz pokračuje:

„Události tančily za hmotnou chemickou vrstvou fotografií šamanské tance a křičely na mě posměšně: Vy nepoučitelní…  slepci bez uší …  Pouze bruslíte po tenkém ledu závislých novinářských formulací bez schopnosti vnímat nekonečné hlubiny, které se nacházejí dole pod ním, a které s vámi úzce souvisí, protože … tam … někde … je uložena hlavní varianta vaší budoucnosti…“  

Malá pauza … jenom foto ČB záběry … páčení dveří, lámání FAB… rozevírání rámu dveří bytu heverem… ticho … zase komentář… 

Fotograf Mirek – mimo obraz pokračuje:

„V souvislosti s příjezdem sovětských vojsk se u nás doma holá lidská existence odehrávala v nesrovnatelně napínavějším prostředí, než kdesi v Kanadě během pravidelné pracovní doby někde kousek od regálů přeplněných spotřebním zbožím. Obyčejná přírodní krutost kaleidoskopu běžných denních situací si nasadila masku šaška líbivé aktivní servility, která se dostavila jako hlavní následek buranského úsilí sovětských velitelů tanků a jejich generálů… Oni (vojevůdci Sibiře) samozřejmě změnu do takového stavu neplánovali… Nacházela se daleko mimo hranice jejich rozlišovacích schopností a proto se její existencí ani nezabývali. Cítili pouze, že se jim dobyté územ, í pod tlakem nekompromisní přesily ochlupené medvědí tlapy, mění pomalu, ale jistě, v kluzký sliz bez pravidel. Celý národ si narychlo spíchnul kostýmy lokajů a sluhů. Během dne předváděl v rychlém tempu nadšené úklony a pod pláštěm noci páchal drobné i velké anonymní retardované odpornosti. Praha France Kafky se utápěla v mlze, ve které se nahlas, celou noc, někde ve vlhkých koutech zastrčených chátrajících dvorů, pokrytecky pochechtávaly ožralé stíny podivných bestií, které se ráno oholily, umyly a věnovaly se soustředěné četbě novin s rozsáhlými popisy líbivých umělých událostí, které se buď vůbec nestaly nebo se odehrály jinak. Fenomén pábitele – infantilního hlupáka – který se ve veřejném zájmu přiznal, že nic nechápe, ale přesto věří, byl oficiálně vyhlášen za důkaz přírodní geniality mas, všeobecně oslavován, široce přijímán a díky své minimální společenské nebezpečnosti slavil zlaté časy v praxi hlavně blábolem, že na úvahy o svém směřování si společnost moderních svobodných lidí přece pořídila vědce a filozofy.“

ČB sekvence – noc – silueta skáče z mostu do Vltavy.

„Celé prostředí mrazivě záblo jinovatkou absurdity a každý, kdo nepatřil mezi úplné pitomce, si rychle osvojil mistrnou formu schopnosti přesvědčivě tvrdit, s grimasou šibalsky nablblého úsměvu ve vlastní tváři, že se neusmívá… Mimořádně progresivní sklon k neviditelné formě totální dějinné schizofrenie obsahuje Praha od úsvitu letopočtu začínající číslicí 19. Sovětské tanky 21. srpna 1968 pouze otočily skrytým ovládacím prvkem, uvolnily přikrčené nesmrtelné energie a zesílily jejich hlasitost. Zíral jsem na mozaiku fotografií uloženou v mých myšlenkách a docházelo mi, že prostředí mého města, odkud jsem neemigroval, nenabízí převahu předmětů a trvalou jistotu bezpečí při jejich spokojené konzumaci i když se tak tváří, ale pod holínkami sibiřských generálů, kterým se nesmělo říkat Rusáci nýbrž Sověti, vypadla na krátký čas z kolejí na cestě k ideálům materiálního blahobytu a hýří okázalou negací slavnosti… Praha se svlékla do naha své podstaty a dobrovolně odložila bez velkých keců tvář do bláta…kde plakala, slibovala, přísahala, zároveň se ironicky šklebila, pokrytecky smála a hlavně krvácela ostré náznaky postulátů kosmického významu… Živé mrtvoly příběhů plavaly po hladině…“

ČB sekvence – noční výlov mrtvého těla z hladiny Vltavy.

„Zíral jsem na černobílé záběry a docházelo mi, že jakákoliv podoba není a nebude nikdy tou pravdivou poslední variantou na konci slepé uličky, ale jenom další iluzí, maskou a mistrným kostýmem zákeřného šaška a smutného klauna v jedné osobě. Praha sedmdesátých a osmdesátých let 20. století byla jenom další variantou podoby mementa obrazu bitvy U Lipan z roku 1434, ve které se Češi na žádost nepřítele utkali bez nadbytečných poznámek sami se sebou a tábory zainteresovaných historiků i psychologů se v budoucnu nikdy nedohodnou na finální interpretaci, komu postavit největší pomník…?“

Komentář končí, noc se mění v ráno a všechny zvuky, hřmění a také blýskání a deště, ustupují … svítá. Záběr na okno … rodí se nový mlžný den … 

2.

Ensi Gudea

začátek

I. sekvence – interiér (fotoateliér, ráno)

Zazvoní telefon a jeho zvonění se pravidelně opakuje.

Černé bakelitové tělíčko telefonu s otáčecím umělohmotný ciferníkem. Detail telefonu, kamera obrazově ustrne…

Chvilka naprostého ticha, telefon agresivně znovu zadrnčí..! Jednou, dvakrát….

Červený nápis  na střed spodního okraje projekčního plátna:  

Fotoateliér KS SNB – PRAHA 1980

V záběru se objeví pouze ruka, která zdvihne sluchátko a odnese ho mimo obraz. Na telefonním přístroji výstražná obdélníková nálepka – černá tučná písmena na žlutém podkladu: 

POZOR…! NEPŘÍTEL NASLOUCHÁ!!! 

Dialog do ranního ticha – fotograf Mirek (FM) – ospale:  „Ano…?“

Operační důstojník (OD): „Tady operační důstojník pro Prahu jedna…chrápeš co… a za peníze dělnický třídy…Přiznej se…!“

FM: „Ne…pouze nabírám novou energii…abych mohl tu dělnickou třídu lépe ochraňovat!“

OD: „Tak poslouchej ty čerstvá energie…přehraju ti něco z tísňový telefonní linky."

(zapraskání):

„Dobrý den, tady Nováková…ten můj manžel je naprostej debil…!"

„Co vám provedl paní Nováková…?"

„Vlastně nic, nasnídal se, vypil kafe, pak čuměl dlouho z okna, kouřil jak o život, zbytek kafe vylil do sobotních novin, takovej ale von byl vždycky, nedávat pozor, to bylo jeho…no… a potom odešel… Říkal, že musí něco zařídit… V neděli dopoledne… no řekněte, co se asi tak dá zařizovat v neděli dopoledne…?"

„To nevím, paní Nováková, třeba opravdu něco k zařizování měl a tak…"

„Hovno měl! Šel do garáže i když tam neměl auto… to máme v opravně… chvíli tam něco kutil a najednou koukám z okna a vidím ho jak se houpá na vratech. Oběsil se na futru,  kretén jeden…"

OD: „Slyšel jsi to pořádně…?“

FM: „Jo…!“

OD: „Tak koukej využít tu nabranou energii a už ať jste na místě činu… řidič Váha už běží po schodech.“

Kamera přemapuje během hovoru místnost k oknu a záběr se rozplyne v mlžném ranní světle…

Hudba: … stylizovaně tóny 9. (začnou vždy tam, kde končily předchozí tóny)…potom ticho…

II. sekvence – exteriér (město, den)

obraz 1.

Z hladiny Vltavy, která zimomřivě a líně klouže mezi nábřežními zdmi, stoupají jazyky mlhy a zkoumavě olizují přilehlé ulice. V pravém dolním rohu naskočí červený nápis:

Praha, neděle 10.00 hod., 11. 10. 1980

Jen náhodou je možné vidět siluetu postavy, která se kamsi vleče po chodníku, na který dopadají poslední podzimní listy z černých a vlhkých koster stromů, lepí se na dlažbu a všudy přítomným sychravým mokrem se jejich původně hýřivá barevnost propadá do hnilobně temných tónů. Všude je přítomná mlha, ale možná je to smog, do kterého jenom jemně mrholí.Červený žigulík přejíždí osamoceně most 1. Máje od Národního divadla. Domy Malé Strany vystupují zvolna ze závojů mlhy. Újezd a Karmelitská ulice (interiér auta, zadýchaná skla), žigulík zahýbá  doprava.V parku naproti Vítězné ulici veliký transparent:

ÚKOLY XIII. SJEZDU KSČ SPLNÍME…!

Řidič Váha (ŘV): „Kde je ten debil oběšenej…?“

FM: „Někde tady, tady vlevo to musí být,“

Spolu s protáhlým jazykem vltavské mlhy projíždí žigulík tmavým průjezdem do čistě vydlážděného vnitřního dvora jednoho domu pod Petřínem.

Ticho…!

Naproti obrysy čtyř šedých garážových vrat rozpité bílým mlžnatým oparem, vpravo prosklená stěna jakéhosi ateliéru a vlevo zeď vedlejšího domu s opadanou omítkou krytou holou kostrou pámelníkových keřů. (Nebo kostry náletu jasanů).

obraz 2. (vnitroblok)

Řidič v montérkovém overalu a fotograf vystupují z auta. Řidič Váha se protahuje a protírá si oči…vlezlá vlhká mlžnatá zima se jim okamžitě dostává přes oděv až k tělu.

ŘV: „Žádnýho debilního oběšence nevidím,“ říká, kašle, hází na zem zbytek cigarety, z které si ještě naposledy potáhl a dodává: „Neměl bys mi po ránu v autě kouřit, stačí když kouřím já.“

FM: „Ta ženská říkala, že visí na futru u garáže…půjdu se po ní podívat.“

ŘV: „Třeba jsme v jiným dvoře…“

Nováková (NO): „Nejste!“

Někde za nimi a nad nimi zaskřehotá ženský hlas z ranního záznamu. Oba se otáčejí, každý jinam.

Kamera mapuje dvůr…prostřihy obličejů. Ustálí se nejdříve celkem a potom detailem na okně v prvním patře, ve kterém se rozkládá rozcuchaná ženská v černém roláku upnutém těsně kolem těla s mohutnými prsy vyloženými až na plechový parapet.  Mluví v detailu:

NO: „Je to debil, a když chvilku počkáte, tak ho taky uvidíte.“

Masité rty paní Novákové zuřivě kouří cigaretu. Mluví pravdu, průvan posune vzdušné vrstvy a šedá dvoukřídlá garážová vrata, druhá zleva, se s kvílivým skřípotem v pantech rozevřou dokořán a ven se vyhoupne postava v hnědém obnošeném saku, tesilových tmavě modrých kalhotách a šedém pracovním plášti, pověšená za krk na zhruba metr dlouhém provazu přivázaném k hornímu břevnu. Mlhou vlhký průvan se vteřinu nato opět otočí a oběšenec se zhoupne znovu do nitra garáže a křídla vrat se za ním s plechovým rachotem zavřou. Scéna se za chvíli opakuje.

NO: „To je kretén co…?“ skřehotá žena…. „takhle se tady jako debil  houpat…naštěstí už nenastydne…“

ŘV: „Dojedu pro majora a doktora. Bude se zřejmě muset podívat i na tu bábu, vypadá to, že jí přeskočilo“.

Vrata se znovu otevřou, panty skřípou, oběšenec se vyhupuje ven…chvíli setrvá v maximu, otočí se zády a opět mizí půlkruhovým hupem v nitru garáže za doprovodu mohutné plechové rány.

Hudba: … stylizovaně několik dalších tónů Ódy na radost…+ vzdálené šumy města – zvuky.

obraz 3.

NO: „Celej život měl debilní nápady,“ skřehotá žena,“ furt se v něčem šťoural, něco řešil, pořád něco předělával, ale nikdy, nikdy nedělal to, co bylo potřeba…“ 

Ženský hlas se nese dvorem – možná s malým echem. Fotograf se  otáčí, kamera sleduje jeho pohled. Žena v okně právě nasává masivní poslední šluk z cigarety a hází filtr na zem pod okno. Kamera sleduje jeho pád…žena mohutně kašle. Na zemi pod oknem jich leží už mnoho a všechny filtry mají jasně červené otisky rtěnky.

NO: „Byl…to…blázen…“ vykašle žena  ze sebe znovu a vrata se otevřou, šedý pracovní plášť zatřepetá šosy jako vlajka, sádrově bílý obličej s modrými rty a obskurně vypoulenýma očima nahlédne do mlhou nasyceného dvora, otočí se a opět mizí ve tmě garáže.

Sochař Bláha (SB): „To by v Hollyvoodu nedali dohromady ani náhodou, co?“

Hlas patří muži okolo padesáti let, rozložité postavy s černými bohatě rostlými vlasy ve špinavé džínsové bundě s bílou umělou kožešinou beránka uvnitř. Ruce má zaražené v kapsách  a v očích výraz nadšeného úžasu.

FM: „Vy patříte k tomu ateliéru?“

SB: „Jasně, vo tom přece vy nebudete pochybovat…sochař Blažek,“ představí se  muž a oba si podají ruce.

FM: „Znal jste ho…?“

SB: „Samozřejmě. Normální bezdětná rodina. Ke konci ho musela strašně srát. Budete s ním teď něco dělat?“

FM: „Nafotím celou garáž…celek a detail…celek a detail….než přijedou ostatní.“

SB: „Hm…a můžu se dívat?“

FM: „Proč ne…na tom není nic tajného.“ 

III/1. sekvence – interiér (garáž poprvé)

Kamera uvnitř garáže, dveře se otevřou a oba muži vcházejí.

Obejdou oběšence, který se zlehýnka pokyvuje tam a zpět… Uvnitř vládne příšeří, z kterého jen zvolna vystupuje, stejným tempem, jak si oči zvykají, interiér… Vlevo na zdi police s hadry, plechovkami a rozličnými předměty. U zadní zdi, proti vratům… servisní kovový vozík na malých pryžových kolečkách s kovovým středem. Po horní i dolní polici pečlivě rozložené nářadí. U pravé zdi ponk se svěrákem a rozebranou vrtačkou Narex, karburátorem Ford a dalšími motoristickými atributy…všechno zaolejované a na první pohled vonící romanticky benzínem.

SB: „To by v Hollywoodu fakt nedali dohromady ani náhodou,“ říká sochař a slastně  vzdychá.

Fotograf dokumentuje…blesk blýská do záběrů.Oběšenec se proti světelnému čtverci otevřených garážových vrat pohupuje jako černobílá grafická silueta. Záběr zevnitř garáže.

FM: „Není mi jasné z čeho se zhoupnul… vidíte? Má nohy metr nad zemí… asi použil servisní vozík… jenomže to by musel ten vozík sám potom odjet až k zadní zdi…“

SB: „Uděláme experiment…co?“

FM: „Uděláme, nic jiného nezbývá…“ a tlačí vozík ze vzdálenosti šest až sedm metrů přes garáž k nohám oběšence…  

FM: „Vychází  to výškově naprosto přesně, vidíte…?“ Za zkoumavého pohledu sochaře strčí fotograf do vozíku… ten odjíždí k protější zdi za chrastění gola klíčů, plochých klíčů i klíčů s ráčnou na plechových policích…chrastí i plechovka s červenou vazelínou…litinová kolečka na kovových nepromazaných čepech kvílivě vrzají.

Hudba: … stylisovaně několik dalších tónů Ódy na radost…+ zvuky

Prostřih

NO: „To je debil… co?“ skřehotá během experimentu hlas vdovy do mlhou a chladem zalitého dvora. Sleduje  pozorně z okna každý  úkon…

NO: „To je…“ chtěla se zřejmě opakovat, ale hluboce se znovu rozchrchlala… Prostorem dvora se nesou sípavé křečovité záchvaty hlenovitého kašle…

SB: „Vdechla asi kouř ze zapálenýho filtru…“ konstatuje.

Do dvora náhle vlétne nárazem z ulice průvan křídla vrat se s mnohem větší razancí než předtím přibouchnou…tma, oba se ocitnou s oběšencem sami v dokonale černém kvádru garáže.

SB: „To by v Hollywoodu nedali dohromady ani náhodou…“ zní hlas sochaře okouzleně do tmy. „Kurva to je efekt…“ pokračuje… „jste tady pořád…?“

FM: „Jsme tady všichni tři… a zámek se zaklapl.“ Je poznat, že se mu vzniklá situace také líbí. Jenom několik nití světla se rýsuje v netěsnostech mezi křídly vrat a veřejemi.

SB: „Já vás odněkud znám…nepřipadá vám, že jsme se už někdy a někde potkali…?“ říká kdesi ve tmě.

FM: „Připadá… máte Simcu 1307 červené barvy,“

Dialog v absolutní tmě.

SB: „Aha.. jasně, už vím…vy jste mi tenkrát nedal pokutu, když jsem chtěl projet z Jungmannova náměstí na Václavák Myší dírou, kde byl zákaz vjezdu.

FM: „Nedal…“

SB: „A proč jste mi jí nedal…?“

FM: „Protože jsem neuměl nikdy dávat pokuty a jevil jste se mi jako normální člověk a slíbil jste mi sochu…“

SB: „V zelené uniformě na ulici jste mi připadal cize, podle mně jste tam nepatřil… jako kdybyste přilítnul odněkud odjinud…“

FM: „A to jsem ke všemu na tý zelený uniformě měl ještě červený výložky se stříbrnejma hvězdičkama…“

SB: „Proč jste to vzal, chodit po ulici v uniformě SNB…?“

FM: „Byla to propustka do toho šíleně zvláštního magického světa…“

SB: „S oběšenci…?“

FM: „Nejde o oběšence a jiné mrtvoly. Jsou to hlavně lidské osudy…“

SB: „Vy musíte asi vidět spoustu naprosto mimořádnejch záležitostí… nemýlím se,  viďte… ?“

Hudba: … stylizovaně několik dalších tónů Ódy na radost…

FM: „Ne, nemýlíte…,  je to zvláštní život… Někdy mám dojem, jako bych se díval okolo sebe mimořádně obskurním filtrem reality, protože, aby člověk viděl realitu, musí použít filtr… ovšem hned potom vzniká otázka, jestli to realita je nebo není… existuje asi několik realit… každá jiná, některá realita je obecně, davem společnosti a jejím velením, schválená a jiná realita je zapovězená…“

SB: „To by prostě v Hollywoodu dohromady nedali….“

FM: „Ne, protože by se tím nezabývali. Co děláte?“

Stále tma… na celém formátu.

SB: „Ten zámek fakt zaklapl. Zkouším se dívat  ven klíčovou dírkou.“   

FM: „A proč…?“

SB: „Jen tak…“

Detail oka z boku, oko nasvícené paprskem světla se blíží v dokonale černé ploše obrazu světelné siluety klíčové dírky. Sochař Blažek se dívá ze tmy garáže ven.

FM: „Co vidíte?“

SB: „Mlhu a oprýskanou fasádu zdí na dvoře…“

FM: „Tehdy byla taky mlha, když jsem fotil svou první mrtvolu. Ukažte…?“

Oko sochaře Blažka zmizí z formátu a kamera najíždí do siluety klíčové dírky, která se zakýve, vzniká dojem, že fotograf se blíží pohledem (očima, okem) ke klíčové dírce, kamera prochází otvorem a z mlhy se vynoří  první příběh –

Konec 1. části

Vzhledem k určité specifičnosti žánru literárního scénáře a značnému rozsahu, jsem se rozhodl pokračování přemístit na svůj soukromý blog. Věřím, že i zde mi sdělíte své názory v komentářích, za což předem děkuji.