Snaha tvůrců u tohoto triptychu byla velká a je u filmu patrná, ale nějak to ve výsledku nehraje a není přesvědčivé. Čím to? Důvodů vidím několik.
Předně, poněkud zmatení žánrů – něco mezi dokumentem a hraným filmem. Tento kočkopes potom není ani dobrým dokumentem, ani obstojným hraným filmem.
Herecké výkony jsou slabé, špatná je také jakoby dokumentární kamera. To, co bychom odpustili kameře v dokumentu, nedá se tolerovat u hraného filmu. Tam se až příliš projevuje špatná kompozice, především u hraných scén, kde je více osob.
O současném trendu, kdy je u hraného filmu vnímán jeho jepičí život, a to i u filmů ověnčenými Oskary (za měsíc je v multiplexech nenajdete) a tvůrci hraného filmu tak často koketují s dokumentárním žánrem, jsem se zmínil v samostatné eseji Příběhy a fakta:
http://ries.blog.respekt.cz/c/25783/Pribehy-a-fakta.html .
Přestože autoři používají místy i autentické dokumentární záběry, montáž opět nějak nehraje! Zřejmě pro příliš umělé nebo neumělé(?) hrané scény a montáž černobílých záběrů do barevně natočených hraných scén. Velmi nevěrohodně totiž působí vidíme-li autentický černobílý záběr bombardéru, jak sype koberec bomb a vzápětí je nastřižen barevný záběr výbuchů bomb, z kterého je naprosto patrné, že je to počítačová animace, navíc dost lacině udělaná. Vzpomněl jsem si v této souvislosti na vynikající hraný válečný film, který se ovšem ani náhodou netvářil, jako dokument, a to na film Nebeští jezdci. Režisér Jindřich Polák mi vyprávěl, jak osobně jezdil do Londýna a vybíral zde autentické záběry válečných kameramanů a podle těchto záběrů pak koncipoval protizáběry ze studia. Kdo film viděl, jistě mi dá zapravdu, že spojení zde fungovalo dokonale a přesvědčivě a zcela plnilo účel – vtáhnout diváka do doby. A to Jindřich Polák neměl k dispozici ani jedno létající letadlo! Autenticitu doby také podtrhovalo černobílé podání filmu.
O tom, že už nebudu ztrácet další čas shlédnutím třetího dílu, rozhodlo i to, že snímek BBC navíc dostal v České televizi pořádně na frak dabingem, ze kterého je evidentně slyšet umělý studiový zvuk, s místy příliš potlačenými ruchy a nepřesvědčivými projevy dabérů. Ach jo, kam se poděla skvělá škola dabingu prezentována především K. M. a Olgou Walló? Triptych BBC Dunkerque: záchrana expedičního sboru, se tak, dle mého názoru, ocitá v šedém průměru, který neurazí, ale také příliš nezaujme a rychle na něj zapomenete.
Další názory na triptych zde: http://www.csfd.cz/film/203667-dunkerque-zachrana-expedicniho-sboru-dunkirk/