Dá se očekávat, že v roce osudové osmičky bude 70. výročí podepsání Mnichovské dohody omíláno všemi médii, a to v míře více než únosné. Rozhodl jsem se proto přijít s tímto tématem poněkud v předstihu. Hned na začátku bych chtěl ale důrazně sdělit, že tento můj článek rozhodně nebude o nějaké obhajobě pověstného dokumentu, který byl ostudou mezinárodního práva a byl zcela po právu anulován. Jde mi spíš o něco jiného. Myslím, že to byl Ferdinand Peroutka, který kdysi napsal, že Češi se výrazně liší od jiných národů tím, jak se dokáží bolestínsky a ublíženecky babrat v dějinných událostech. Zatímco Angličan nebo Francouz, když dostane na frak, tak se stáhne do ústraní, kde si potichu líže rány, Čech vyřvává svoji potupu do světa, s dovětkem, že nikdy nikdo nedostal na zadek, tak jako on. Přičemž nikdy nepřizná svůj podíl viny na prohře.
V hluboké totalitě v hodinách dějepisu na základní škole nám byla celá událost, označována také jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát, podána asi tak, jak se učí dodnes. V Mnichově se sešli 29. září 1938 představitelé čtyř evropských mocností Neville Chamberlain (Velká Británie), Edouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) a dohodli se, že Československo musí do 10. října odstoupit pohraniční území následujícím zemím:
Sudety Německu, Těšínsko Polsku, jižní část Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku.
Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.Tedy, jednalo se o nás bez nás a ze strany našich tehdejších spojenců Francie a Británie, jsme byli podle zrazeni a obětováni za mír v Evropě.
Tato informace ve mě budila, jako v žáčkovi školou povinnému, pocit ohromné nespravedlnosti a zrady. Nešlo mi do hlavy, jak se mohli spojenci takto zachovat a my jsme jim to vzápětí odpustili a navíc hodně Čechoslováků utíkalo do Anglie, do tohoto zrádného Albionu, aby tam bojovali proti Hitlerovi. Tato zrada mi připadala obzvláště nepochopitelná v souvislosti s tou skutečností, že k Polsku, jak Anglie tak Francie, své závazky dodržely a při jeho napadení vyhlásily Německu válku. Už vůbec mi nešlo do hlavy, jak to, že se k tomu zločinci Hitlerovi přidali i Poláci. Samozřejmě, že komunistická ideologie tento pocit zrady ještě řádně přiživovala, neboť se velmi hodil do železnou oponou rozdělené Evropy a tedy do popisu zrádného imperialismu. Byla tedy Mnichovská dohoda opravdu o nás bez nás? Podívejme se na její preambuli:
Německo, Spojené království, Francie a Itálie se shodly se zřetelem k dohodě, jíž bylo v podstatě dosaženo
o odstoupení sudetoněmeckého území,
na těchto podmínkách a způsobech tohoto odstoupení a na opatřeních, jež třeba proto učinit, a prohlašují, že podle této dohody je každý jednotlivě odpověden za kroky, které je třeba učinit, aby bylo zajištěno její provedení.
Všimněte si, prosím, v textu formulace „… se zřetelem k dohodě, jíž bylo v podstatě dosaženo…“ O jakou dohodu šlo, navíc již v podstatě dosaženou? Inu, šlo o to, že legitimní vláda ČSR odstoupení území s více než 50% Němců schválila – odstoupení dalšího území řešila až Mnichovská dohoda. Tedy, abych byl přesný, pojďme se na tehdejší události podívat chronologicky den po dni:
19. 9. 1938 – obdrží vláda ČSR návrh Británie a Francie k odstoupení území ČSR, kde žije více než 50% Němců.
20. 9. 1938 – vláda tento návrh zamítá. Přichází ale pohrůžka, že v takovém případě, pokud bude ČSR napadena Německem, Francie ani Spojené království se nebudou cítit vázáni spojeneckou smlouvou. Doporučení se tedy změnilo v hrubý nátlak.
21. 9. 1938 – prezident Beneš s předsedou vlády Hodžou tento tlak nevydrží a s podstoupením vyjádří souhlas. Bylo už jen formálním aktem, že tentýž den vyslovila souhlas s odstoupením celá vláda. Toto přijetí ultimáta vzbuzuje v národě obrovské vzedmutí a odpor.
22. 9. 1938 – je vyhlášena generální stávka. Hodžova vláda podává demisi a je jmenována úřední vláda pod předsednictvím generála Jana Syrového. Tento hrdina od Zborova, s černou páskou přes jedno oko vyvolávající asociace na Žižku, se k věci zprvu postaví rázně, jako voják hodný své pověsti.
23. 9. 1938 – je vyhlášena mobilizace. Nějak ale spolu s Benešem zapomněli zrušit rozhodnutí Hodžovy vlády o podstoupení předmětných území. Z ústavního hlediska to vlastně ani nebylo nutné, protože Hodžova vláda neměla právo takové rozhodnutí udělat bez parlamentu. Ale symbolicky to udělat měli! V tomto punktu je zápis v preambuli Mnichovské dohody vlastně poctivý, pokud hovoří o tom, že dohody bylo v podstatě dosaženo.
23. 9. – 29. 9. 1938 – tedy za 5 dnů dokázala ČSR shromáždit 1 350 000 vojáků, kteří měli skvělou morálku i výzbroj a odhodlání bránit republiku za každou cenu.
29. 9. 1939 – je podepsána Mnichovská dohoda a hrdina od Zborova generál Syrový, spolu se svojí úřednickou vládou a s prezidentem Benešem kapitulují a přijímají Mnichovský diktát.
Byla tedy Mnichovská dohoda opravdu O NÁS BEZ NÁS? Co se týká odstoupení území s více jak 50% německého obyvatelstva, rozhodně ne.
Největší zradu na národě, odhodlaném se bránit, tedy provedli, dle mého názoru, politici. Muselo jim být naprosto jasné, že přijetím Mnichovské dohody podepisují ortel smrti Československé republice, která se stala posléze snadnou kořistí Adolfa Hitlera. Pak už se jen hledaly výmluvy, a slyšíme je do dnes, že nešlo nic jiného dělat, že jsme zůstali jak siroty opuštěni apod. Potupné vzdání se bez boje v plné zbroji si neseme jako stigma až do dnešních dnů.
Mnichovskou dohodu nám nikdo nemohl vnutit a 1 350 000 vojáků by ji rozhodně nepřijalo! Jaká škoda, že Jan Syrový připomínal v roce 1939 Žižku už jen tou páskou přes oko. Jaký rozdíl proti Polákům, kteří se postavili o rok později německým tankům na koních. Zoufale, ale odhodlaně a statečně. Raději smrt, než potupnou kapitulaci. Přesně takto chtělo postupovat těch 1 350 000 vojáků československé armády, je na to dostatek důkazů. Jejich hlavní velitel, prezident Beneš, však z boje zbaběle utekl. Bohužel v povaze českého národa je zakódováno přesvědčení, že kdo uteče, ten vyhraje. Beneš byl prostě salonní politik a ne voják. Ostatně byl typickým představitelem velmi nestabilního a zoufale vratkého politického systému I. republiky, který sám pomáhal stavět. Mýtus o skvělé I. republice se hroutí jak domeček z karet, podíváme-li se na ni přes konkrétní statistická čísla. Od 14. 11. 1918 do 4. 10. 1938 se vystřídalo 18 (slovy osmnáct) vlád! Pouze 6. vláda vydržela něco málo přes tři roky, 9. a 11. něco přes dva roky, 4., 5., 12., 13., 16. a 17. jen něco přes rok (do této skupiny patří i Benešův pokus vyměnit své křeslo ministra zahraničí za šéfa vlády). Zbývajících 9 vlád bylo jen vládami pro několik měsíců. Rekord v krátkosti trvání držela vláda 15. – celý jeden měsíc a 13 dnů. Nepočítám 12 dnů vlády generála Syrového, daných okolnostmi Mnichovské dohody a zbabělým přistoupením na ni. To, i přes neustálou kritiku naší utěšené současnosti, jsme na tom nepoměrně lépe.
Na podrobnější údaje, se můžete podívat níže:
Podrobný přehled předsedů vlád ČSR a doby trvání těchto vlád od založení ČSR do Mnichova.
1. vláda
Karel Kramář
7 měsíců a 24 dny
14. 11. 1918 – 8. 7. 1919
2. vláda
Vlastimil Tusar
10 měsíců a 17 dnů
8. 7. 1919 – 25. 5. 1920
3. vláda
Vlastimil Tusar
3 měsíce a 21 den
25. 5. 1920 – 15. 9. 1920
4. vláda
Jan Černý
1 rok a 11 dnů
15. 9. 1920 – 26. 9. 1921
5. vláda
Edvard Beneš
1 rok a 11 dnů
26. 9. 1921 – 7. 10. 1922
6. vláda
Antonín Švehla
3 roky, 2 měsíce a 2 dny
7. 10. 1922 – 9. 12. 1925
7. vláda
Antonín Švehla
3 měsíce a 9 dnů
9. 12. 1925 – 18. 3. 1926
8. vláda
Jan Černý
6 měsíců a 25 dnů
18. 3. 1926 – 12. 10. 1926
9. vláda
Antonín Švehla
2 roky, 3 měsíce a 20 dnů
12. 10. 1926 – 1. 2. 1929
10. vláda
František Udržal
10 měsíců a 6 dnů
1. 2. 1929 – 7. 12. 1929
11. vláda
František Udržal
2 roky, 9 měsíců a 22 dny
7. 12. 1929 – 29. 10. 1932
12. vláda
Jan Malypetr
1 rok, 3 měsíce a 16 dnů
29. 10. 1932 – 14. 2. 1934
13. vláda
Jan Malypetr
1 rok, 3 měsíce a 21 dnů
14. 2. 1934 – 4. 6. 1935
14. vláda
Jan Malypetr
5 měsíců a 1 den
4. 6. 1935 – 5. 11. 1935
15. vláda
Milan Hodža
1 měsíc a 13 dnů
5. 11. 1935 – 18. 12. 1935
16. vláda
Milan Hodža
1 rok, 7 měsíců a 3 dny
18. 12. 1935 – 21. 7. 1937
17. vláda
Milan Hodža
1 rok, 2 měsíce a 1 den
21. 7. 1937 – 22. 9. 1938
18. vláda
Jan Syrový
12 dnů
22. 9. 1938 – 4. 10. 1938
Kompletní znění Mnichovské dohody:
http://www.fronta.cz/dokument/mnichovska-dohoda