Český král? Nikdy neříkejme – NIKDY!

Pan Jan Kolář napsal:

„Proč tedy přežily všechny ty evropské monarchie až do dneška? Protože pravomoci vládců byly zredukovány natolik, že vlastně není potřeba tu krásně tradiční instituci rušit – její funkce je čistě dekorativní.“

Pokud by funkce krále byla jen dekorativní, jistě by se neudrželo tolik monarchií. Ono jde totiž o zcela něco jiného. Říká se tomu lpění na tradici. Pojem, který je na území někdejších zemí Koruny České dávno vyčpělý. Navíc je tu ještě něco souvisejícího s podvědomím. Člověk je stádní typ a potřebuje mít „vůdce“ – pomyslnou hlavu, a to jistou a nezpochybnitelnou.

Mám technické vzdělání v oboru slaboproud. Dovolím si nyní malou technickou odbočku, která mi pomůže věc vysvětlit lépe. Vynález radiopřijímače byla velká věc. Tento přijímač měl ale zprvu velmi nestabilní příjem, a to do té doby, než někoho napadlo odebrat část výkonu z výstupu zesilovače a přivést jej zpět na jeho vstup. Říká se tomu ZPĚTNÁ VAZBA. A právě takovou ZPĚTNOU VAZBU na minulost vidím v roli panovníka. Pro národ je spojnicí minulého, současného a budoucího a zároveň stabilizátorem. Prostě je zde podvědomý pocit něčeho stálého a neměnného. Mám pocit, jakoby v době, kdy nejmagičtějším slovem je slůvko „nový“, lidem začínalo chybět označení starobylý.

„Hlavní nevýhoda království oproti republice je v tom, že neschopného krále se nejde zbavit jinak než královraždou nebo revolucí. Zatímco prezident se volí znovu každých pár let.“ Píše dále Jan Kolář“

Parlamentní monarchie právě tuto nevýhodu odstranila, takže má všechny atributy demokracie, a to politické strany, parlament, nezávislý soud apod., ale jednu věc má navíc – NEZPOCHYBNI- TELNOU HLAVU STÁTU, o kterou se nemůžou strany nechutně servat každých 5 let. Panovník sice nemá politickou moc – ostatně to náš prezident také ne, ale má to o čem jsem mluvil výše. Je symbolem a zpětnou vazbou na minulost. Národ ví odkud a kam jde a že jeho historie nezačala uměle někdy před devadesáti lety. Pak už tolik nevadí, pokud se panovník zrovna nepovede, nejde tak o něj, jako o symboliku této instituce. Jak jsem již napsal ve jmenovaném článku, u nás není žádná prezidentská tradice, jako třeba ve Francii (měli na to více jak 200 let) či v USA (zde by ovšem každý i absolutistický monarcha musel americkému prezidentovi závidět jeho pravomoci). Kde máte u nás nějaký prezidentský palác? Na které prezidenty, v řadě od roku 1918, chcete být hrdí? Většinově bychom se neshodli ani na dvou jménech.

Celou polemiku si dovolím glosovat citátem ze skvělého příspěvku Jana Urbana do 76 čísla revue Prostoru, věnovanému přepisování evropských dějin. Ve svém článku Pro začátek by stačilo nelhat v kapitole Bolestné zmítání mezi mýtem a realitou píše:

„Až do devatenáctého století byli tmelem národního společenství v Evropě panovník a dějiny. Kulturně i politicky nezvládnutá modernizace však přinesla změny. Z panovníků, z jejich rodové povinnosti založené na étosu přináležet a sloužit, se stala nepotřebná starožitnost. Dějiny musely být přepsány tak, aby vyhovovaly novému étosu spočívajícímu v rovnosti lidí mluvících společným jazykem. Nové národní identity vzniklé v důsledku tohoto pohybu však byly bezdějinné – a potřebovaly si vypracovat jinou, národně kolektivistickou verzi mýtu o rodové povinnosti přináležet a sloužit. Namísto nápodoby aristokratických hodnot „mužů pro každé počasí“ nastoupila masová mobilizace mýtu o dějinách jako boji Dobra (samozřejmě vždy a za každých okolností našeho Dobra) se Zlem těch jinak mluvících. Dějiny přestaly spočívat na ustálených hodnotových představách a proměnily se v nekonečně proměnný a zneužívaný politický manifest každé nové generace mocenských elit.“

Ke komunismu, nacismu a diktátorům všeho druhu, pak už byl jen krůček. Touha národa po hlavě je stále silná. Lidé se potřebují s něčím vyšším identifikovat. Periodický prezident, bez pravomocí, jim toto nesplňuje. Prezidentský systém funguje v této transpozici poněkud lépe. Monarchie asi nejlépe. Zkuste Japoncům vzít jejich císaře. Australský svaz se v plebiscitu opět přiklonil k monarchii. My, přestože nám na hradě leží jedna z nejstarších korun v Evropě, si tady hrajeme na nějakou tradici republiky, která v nás není a ani být nemůže. Pokud jsou ale jednou za čas korunovační klenoty vystaveny, jsme ochotni stát v předlouhých frontách, bez ohledu na počasí a s malými dětmi, jen abychom je na pár okamžiků spatřili. Navštíví-li republiku nějaký monarcha, má rozhodně větší pozornost, něž jiná státnická návštěva. Problém je v našem poněkud schizofrenním přístupu k dějinám. Na jedné straně nás monarchie přitahuje, na straně druhé pojem král v nás vyvolává asociaci spíše krále z pohádky, a to nejlépe toho z Pyšné princezny.  Příkladem, že myšlenka monarchie nesedí v hlavě jenom mě, je článek Petra Placáka, který uveřejnil v Lidových novinách 12. 7. 1999, pod názvem Obnovme instituci českého krále, pomohl by nám. Přečtěte si z něj několik úryvků. Je pozoruhodné, jak se za těch 9 let v politické kultuře u nás nic nezměnilo:

Léta je česká veřejnost skrze tuzemské politické elity konfrontována se lhaním, dětinským zatloukáním, neschopností přimě­řeně a věcně reagovat, s myšlen­kovou hrubostí, sprostotou… Křu­panství, které prostupuje celou po­litickou scénou, se projevuje na jedné straně samolibostí a na dru­hé straně neúctou k protivnému názoru, nebo i názoru, který je sice podobný, ale je cizí provenience. V této atmosféře je zcela normál­ní, že premiér země mluví jako dlaždič a nejenže to nepovažuje za svůj handicap, ale naopak svou hospodskou mluvu vystavuje na  veřejný odiv jako svoji přednost. Jestli je něco v České republice vepsí, tak je to politická kultura a kultura v tom nejširším slova smyslu vůbec. Česká postkomunistická společnost by jako sůl po­třebovala národní institucí, která by nebyla dennodenně zatahována do přízemních politických půtek a šarvátek a mohla by ve veřejném životě reprezentovat důstojnost, slušnost, uměřenost…

Tato instituce u nás existovala staletí a zanikla více či méně sho­dou okolností poměrně nedávno, zatímco v mnoha vyspělých parla­mentních demokraciích Evropy se udržela dodnes – je to instituce pa­novníka. Úkolem této instituce, ja­ko ostatně každé hlavy státu, je re­prezentovat národní pospolitost, a to nejen směrem k zahraničí, ale i dovnitř země – panovník svou osobou „posvěcuje“ občanskou společnost. Výhoda instituce pa­novníka pro společnost spočívá v tom, že na rozdíl od funkce pre­zidenta nepodléhá volebnímu boji, ve kterém důstojnost instituce hla­vy státu čas­to velmi trpí. …

… Demokracie by neměla být deho­nestující – naopak ve svém vlastním zájmu by měla co nejdůstojněji re­prezentovat takové hodnoty, jako je svoboda lidského individua a lidská důstojnost. Jednou z .cest, jak se osvobodit od tuzemského cynismu, který na nic nevěří, by mohla spočí­vat i v obnově instituce Českého krá­le. Máme k tomu veškeré „pomůcky“ – tisíciletými ději­nami českého stá­tu, Pražským hra­dem a korunovač­ními klenoty po­čínaje a tradicí hlavy státu jako „otce národa“ (viz TGM) konče. …

… Koruna je prastarý, jednoduchý a velmi účinný znak a forma soužití určité národní pospolitosti a narozdíl od nejrůznějších národních ideologií nepotřebuje ke své existenci tuny propagačních brožurek, s pomocí kterých se politické síly snaží společnost sešikovat pod své prapory na základě nějaké zkonstruované národní mytologie. …

V názvu článku jsem použil známou floskuli, kterou by se měla řídit politika. U nás ji politici všech barev nahradili floskulí jinou – dramaturgicky ji použiji až v závěru. Často slýchám, že změna republiky na monarchii by u nás nikdy neprošla a následuje plno argumentů. Inu, paní Historie si mnohdy umí velmi zahrávat s osudy národů i jedinců a určitě se u toho často dobře baví. Zakončím tedy celou úvahu jednou zábavnou historkou, kterou považuji za mistrný kousek této paní. Podotýkám, že to, co níže napíši, není žádná pravda, ale historický fakt.

Jistě si mnozí z vás vzpomínají na návštěvu šarmantního švédského krále Karla XVI. Gustava u nás. Je z dynastie Bernadottů, kterou založil velmi schopný Napoleonův maršál Jean Baptiste Bernadotte. Císař Napoleon Bonaparte si myslel, že jeho dosazením do Švédska, jako místodržitele, si zajistí vazalství této severské země. Notně se přepočítal. Bernadotte využil situace, že švédskému králi Karlu XIII. chyběl následník, a nechal se tímto panovníkem adoptovat. Chytrý tah se vyplatil a jeho potomci vládnou ve Švédsku dosud. Po nastoupení maršála na trůn si ale okolí všimlo, že nový král absolutně odmítá jakoukoliv posluhu při koupeli či oblékání. Prostě před nikým se nikdy neobnažil do půli těla, a to ani před osobním lékařem. Důvod se samozřejmě nakonec prozradil (pravděpodobně Cherchez La Femme) a u evropských panovnických dvorů se s gustem bavili. Jean Baptiste Bernadotte, zakladatel současné švédské královské dynastie, měl ze své revoluční a jakobínské minulosti přes prsa vytetovaný nápis: „Smrt tyranům a králům!“ Naši politici by si tam připsali: „Pro tuto chvíli“ a neměli by problém.