Vydržel jsem sledovat seriál jen 3 díly. Nic více, než další telenovela s klasickou strukturou rozatomizování děje, a to většinou naprosto nelogickými střihy (stejnou dramaturgii, vzniklou v USA pro udržení napětí diváků, najdete ve všech stupidních seriálech našich televizí). Navíc, seriál působí režijně nevyváženě, čemuž se nelze divit, jestliže je režírován osmi režiséry, většinou řemeslníky právě TV seriálů! Včera dotočili poslední stopadesátý díl jednoho seriálu a dnes se vrhají na nový, ale podle stejně osvědčené šablony. Pro mě je navíc v tomto seriálu naprosto nepřijatelná postava Caesara. Pokud by takto vypadal a jednal, nic bychom o Caesarovi dnes nevěděli. Nesnáším tenhle způsob ukazování velkých postav minulosti, coby běžných smrtelníků. Bojíme se velikosti historických postav a tak je s oblibou každý průměrný pisálek a televizní řemeslník, nesahající jim ani po kotníky, relativizuje a shazuje z piedestalu – „Podívej se, televizní diváku, byli to obyčejní lidé jako ty, jen holt je doba nějak vynesla a kdyby nevynesla je, vynesla by jiné, a většinou to byli stejně pochybní psychopati, kteří si uměli kolem sebe holt udělat, a hlavně zaplatit, tu legendu“. Nejde-li to jinak, tak alespoň jim dejme do protiváhy prostý a moudrý lid! Těchto levičáckých pohledů na historii jsme zažili v rozvinutém socialismu bezpočet, což vůbec ideologii nebránilo dělat kult osobnosti ze skutečných psychopatů a dokonce masových vrahů! Stále mi z těchto současných děl čouhá, jak sláma z bot, ten podtext, který do nás vtloukalo socialistické školství, že koneckonců dějiny dělaly masy a ne jedinci! Je to asi tak stejná pravda, jakou by bylo tvrzení, že kameninovou vázu dělá hlína. Co bych na seriálu Řím ohodnotil, je výprava, ta dává sem tam zapomenout na to, že se díváme na pouhou telenovelu v historickém kabátu.
Prostě zatím u mě nic nepřekoná Caesara spodobněného Richardem Burtonem v legendární Kleopatře z r. 1963. Já u těchto velkých postav a dob uchopených hraným filmem, či TV seriálem chci LEGENDY! Jedná se o tak velkou časovou vzdálenost, že mi konstrukce, snažící se dobu ukázat tak, jak asi mohla vypadat, připadá jako větší křeč, než ponechat právě ty legendy. U příběhu chci Homéra a ne rádoby umělecký pohled současníka na dobu, který již tímto pohledem ji vytrhuje z kontextu dobových souvislostí! Ponechme tyto pohledy historikům a dokumentaristům. Pokud se jejich postupů zhostí tvůrci hraného filmu či TV seriálu, většinou pak máte pocit, že vidíte současné herce telenovel pouze převlečené do kostýmu, i když velmi dobře vyvedených. A právě zoufalá užvaněnost podobných historických seriálů, kdy protagonisté mluví současným jazykem, mě vadí nejvíce a je mi úplně lhostejné, kolik že seriál nasbíral ocenění. Zřejmě jsem velikosti takovýchto děl nějak nedorostl a už se mi to asi nepodaří.
Haj hou, Kurte Vonnegute, haj hou.