Reklama
 
Blog | Pavel P. Ries

Příběhy a fakta

Minulou sobotu jsem si zašel s přáteli do kina na dokument Občan Havel. Po jeho projekci jsme se usadili v kavárně a samozřejmě film řádně okomentovali ze všech možných stran. Jsme lidé dosti rozdílných názorů a tak mě překvapilo, že v hodnocení byla poměrně vzácná shoda. Byli jsme čtyři a dá se říci, že v celku se nám film líbil. (Pokud by někdo z čtenářů blogu Respektu chtěl znát můj názor podrobněji, může se podívat do mého osobního blogu - Filmové recenze.) Téma dokument nám připadalo zajímavé a tak jsme u něj delší dobu zůstali. Došlo až na diskusi, jak že si vlastně dnes stojí dokumentární film u nás a ve světě. Mě se nějak moc nechtělo mluvit, protože mi v hlavě stále ještě ležel film Občan Havel a navíc jsem dost koukal na hodinky. Ještě jsem ten den něco měl. Omluvil jsem se tedy, že už musím a odkázal přátele na můj článek v revue Prostoru, kde jsem právě o tomto tématu psal. Zjistil jsem, že čtvrtletník neměli nikdy v rukou a tak jsem jim slíbil, že článek dám na svůj blog v Respektu. Takže pokud vás tohle téma zajímá také, tak vstupte. 

Značný divácký zájem o dokument

To, že v současné záplavě filmů a televizních programů se dokumentární filmy těší značnému diváckému zájmu, kdy není vzácný efekt jisté větší dramatičnosti než u leckterého hraného snímku, má svá vysvětlení. Ta vidím v několika rovinách.

Ta základní tu byla vždy – lidé milují příběhy a fakta. V okamžiku, kdy se dokument dostal ze své sevřenosti maximálně dvouplánové formy (obraz a komentář), zneužívané navíc k ideologickým účelům či tvořící nudně poučující snímky, dala se pozorovat jeho vzestupná dráha k většímu zájmu diváka. Z někdejší strnulosti jej v našich končinách zprvu dokázalo dostat jen několik málo dokumentaristů, z nichž bych rád jmenoval alespoň Jana Špátu, Olgu Sommerovou či Helenu Třeštíkovou.

Další rovinu vidím v pokročilém rozvoji videotechniky a především v nutnosti naplnit beze­dnou potřebu vysílacích časů stále většího počtu televizních stanic, vysílajících 24 hodin denně. Těžiště dokumentární tvorby se tak stále více přesouvá k tvorbě televizní. To není ni­kterak na škodu, spíše naopak. Dokument tak může zhlédnout nepoměrně větší počet diváků, než by tomu bylo v kině. Dokonce bych řekl, že televizní dokumentární tvorba téměř vytlačila dokument filmový a dle mého názoru jej vytlačí zcela příchodem digitální televize. Konec­konců mezi filmovým a televizním dokumentem je rozdíl jen v záznamovém médiu a ve formě projekce. Zdokonalováním velkoplošných projekcí videozáznamu se i tento rozdíl stírá.

Reklama

Rozvoj videotechniky, který se velkou rychlostí prodral k digitálnímu záznamu, přináší rovi­nu nejpodstatnější. Velmi zlevnil natáčení a tím mohou do profesionální tvorby v daleko větší míře, než tomu kdy bylo, vstupovat nezávislí tvůrci. Ti pak přicházejí se zajímavými tématy, čímž se opět dostáváme k vysvětlení stoupajícího diváckého zájmu.

Po roce 1989 padly cenzurní bariéry a především Česká televize začala spolupracovat s nezávislými tvůrci a produkcemi. To vedlo k velké nabídce velmi kvalitních dokumentů. Diváci tento trend samozřejmě zaznamenali, a tak si především ČT2 vydobyla dobrou pověst v uvádění kvalitních dokumentů. Dnes není výjimkou, že si troufne zajímavý dokument po­stavit v hlavním večerním čase, proti zábavnému programu na ČT1 či hranému filmu na jiných televizích a přesto bude mít slušnou sledovanost. Dokument prostě dnes tvoří jakousi protiváhu komerční zábavě všeho druhu. Je to možná tím, že divák začíná být přesycen různými fikcemi, telenovelami s nekonečnou řadou pokračování, zmatečnými mixá­žemi žánrů, kdy hrozí, že bude ubaven k smrti. Jakoby podvědomě touží po kusu reálu, po faktech, po poučení populární formou. Ostatně jistě jste postřehli, že i sebeúspěšnější hraný film, ověnčený Oskary, má jepičí život. V obrovské nadprodukci měsíc po premiéře už o něj v kinech téměř nezavadíte.

Současní tvůrci dokumentů mají navíc tu výhodu, že už netvoří ve vzduchoprázdnu jako je­jích kolegové v totalitě a že mají mnohem větší možnost inspirující konfrontace s tvorbou zahraniční. Kabelová televize a satelit nabízejí hned několik programů zabývajících se vý­hradně dokumentem. V České republice se koná několik festivalů výlučně doku­mentární tvorby. Dokonce i při MFF v Karlových Varech byla zřízena sekce dokumentu.

Prolínání

Prolínání dokumentu a hraného filmu je zřejmé. Autoři hraných snímků rádi této tvorbě propůj­čují zdání autentičnosti pomocí dokumentárních postupů. Někdy tak necitlivě, že účelovost z takového díla přímo čiší. Konkrétně mám na mysli film Titanic. Tak jako existují roztleská­vačky při sportovních zápasech, mohla by moje paní být zvána na různé svatby a obřady všeho druhu jako plačka. Spolehlivě takto působí i při loučení na letištích a nádražích. Je přímo lakmusovým papírkem pro emoce tekoucí z plátna či televizní obrazovky a spolehlivě ji rozpláče i mnohahodinový boj hasičů o záchranu kotěte uvízlého v okapové rouře. U Tita­niku tři hodiny neuronila slzu… Jednoduše řečeno, snažíte-li se ve fiktivním příběhu, i když je postavený na základě skutečné události, až příliš o dokumentární syrovost stylu televizních zpráv, tak to nějak nefunguje. Mnohem větší působivosti docílíte náznaky a ne záběry in nátu­ra. Ty právě patří výhradně dokumentu. Tato snaha u Titaniku na mne působila až tragiko­micky. U vykonstruovaného příběhu přeživší staré dámy, která jej vypráví, jsem si, jako už mnohokrát, uvědomil genialitu Shakespeara, který prostě nemísil žánry. Představte si, že by nechal Julii přežít, zestárnout a pak vyprávět příběh její lásky k Romeovi. Na jeviště by navíc, pro ještě větší dokumentární autentičnost, byly vsouvány titulky s určením místa, času a děje. S největší pravděpodobností bychom dnes o Romeovi s Julií nic nevěděli.

Je zajímavé, že mnohem lépe to dopadá, pokud si režiséři hraných filmů jen nepůjčují prvky dokumentu, ale sami se do něj pustí. Za jeden z nejzdařilejších počinů u nás, i když staršího data, považuji dokument Věry Chytilové Praha, neklidné srdce Evropy a ve světě dokument  o olympiádě v Mnichově Viděno osmi. Osm světově proslulých režisérů hraných filmů, mezi nimi i Miloš Forman, velmi osobitě zachytilo dění na olympiádě.

To dokumentaristé si v průniku do hraného filmu ve většině počínají mnohem citlivěji. Pokud použijí hrané scény, tak většinou stylizovaně, jako dotek času, který faktům dodává větší au­tentičnost a vtahuje tak diváka více do doby či události. K úspěchu dokumentů u diváků dnes tvůrcům také pomáhají další možnosti, jako je 3D počítačová animace. Její pomocí můžeme dokonale zrekonstruovat zejména minulost. Uzavřel bych tuto úvahu nad diváckou přitažlivostí dokumentu konstatováním, že u do­kumentu, daleko méně než u filmu hraného, pozoruji podbízivost v použitých prostředcích při snaze zaujmout diváka. Fakta to jaksi až tak nepotřebují. Jsou-li dobře utříděna a přehledně řazena, zaujmou sama o sobě. Tím zdaleka nechci říci, že by práce režiséra – dokumentaristy nebyla tvůrčí. Naopak. Dobrý dokument vždy nese rukopis svého autora a mnohdy i jeho po­stoj k danému tématu. K takovým autorům s čitelným rukopisem řadím třeba Josefa Císařov­ského, Alici Nellis, Petra Nikolajeva a již jmenovanou Olgu Sommerovou. Je potěšující, že se objevují další.

 Deo Gratias a Napoleon

Pokud bych měl napsat, který dokument mě v poslední době skutečně nadchnul, tak to byl životopisný snímek o Antonínu Dvořákovi Deo Gratias, který natočil režisér Martin Suchánek. Právě takovéto pohledy na velikány našeho národa zde chybí a měly by se točit více. Různé GENY o současnících z dílny Fero Feniče vedou bohužel vysoko na body. Ostatně je to takový neblahý dobový trend točit a psát memoáry o žijících. A který dokument mě vnitřně přímo naštval svou úrovní? Byl to asi devítidílný životopisný cyklus Napoleon, vyrobený v USA a vysílaný na kabelovém TV kanálu Spektrum. Pro mě naprosto nepochopitelná ukázka diletantského přístupu k látce a k dokumentu vůbec. Režisér správně chápal, že je dnes nutné ukázat výpověď v několika rovinách. Odborné, zastoupené mluvícím historikem, faktografické a stylizované, ilustrující děj hereckými vsuvkami. Jmeno­vané je pak nutné stmelit určitou propojovací rovinou. Uvedené roviny měly jednotlivé díly cyklu v poměrně dobře namíchané rovnováze. Ovšem u „stylizovaných“ hereckých pasáží byly použity záběry z oskarového filmu Sergeje Bondarčuka Vojna a mír, a to naprosto urážejícím způsobem. Ilustrovaly děj zcela zmatečně, protože si režisér pletl místo, čas, děj a historické události. Stačilo mu prostě, že kostýmy byly dobové. Evidentně tedy kalkuloval s tím, že většina Američanů nezná dílo Sergeje Bondarčuka. Pak bych ale doporučil, aby před každým dílem tohoto cyklu bylo upozornění – Neuvádět mimo USA. Přesto je pro mě napro­sto nepochopitelná kolegiální neúcta k práci druhého režiséra, jehož dílo takto przním, navíc když se nemůže bránit, protože již nežije. I takové „skvosty“ je možné dnes vidět ve svě­tové dokumentární tvorbě. Naštěstí jsou výjimkou.

Více historie

Zamýšlím-li se nad tím, kterou z tváří světa by měl současný dokumentární film především ukazovat – tu nelítostně pravdivou, anebo tu „stylizovanější“, přívětivější, pak bych řekl, že takhle otázka nestojí. Dokumentarista by si měl vybírat takové téma, které jej plně zaujme a o kterém chce vypovídat, a to způsobem, kdy k němu zaujme postoj a pronikne tak do hloubky vybraného námětu. Jeho snahou by mělo být podat divákovi co nepravdivější možnou výpověď o zpracovaném tématu s otiskem svého postoje k němu. Tím se dokumenta­rista liší například od nezaujatého zpravodajce či investigativce, který se zabývá výhradně současnými ožehavými tématy a musí být nestranný. S jakým přesahem, formou či vybraný­mi prostředky svůj námět dokumentarista ztvární, je pouze na něm. Témat, která jsou již zpra­covávána, je nepřeberné množství, řada jich ale na zfilmování čeká. Osobně mám pocit, že si dokumentaristé u nás méně všímají historických témat a velmi málo sahají po osobnostech minulosti. Já osobně se k těmto tématům obracím nejraději.

Omezení tvorby, vývoj a krédo

Tím se dostávám k otázce, zda lze s finančním omezením dnes tvořit svobodně. Tvrdím, že rozhodně ano. Chce-li dokumentarista nějaký námět opravdu natočit, tak se mu to dříve nebo později jistě podaří. Je ovšem nutné vyvinout k tomu patřičné úsilí. Ideologická cenzura byla daleko horší překážkou. Ne že by i dnes nebyla některá společenská témata tabu, ale má-li tvůrce dost odvahy, lze je překonat. Nejhorší, co může dokumentaristu a vlastně kaž­dého tvůrce potkat, je autocenzura.

Osobně mne vývoj dokumentu u nás i ve světě naplňuje optimismem. Zejména nástup digitál­ní televize přinese dokumentaristům nebývalé možnosti. Divák si bude moci dokument, který chce vidět, vyhledat v databázi a pustit si jej, kdy uzná za vhodné a ne kdy mu jej na­servíruje programové oddělení TV stanice. Pro mě je pak úžasnou představou, že mi taková da­tabáze nabídne zpětnou informaci o tom, kolik diváků, v jakém čase a odkud můj dokument zhlédlo. To není hudba budoucnosti, to je již realita zítřka.

Mým filmařským krédem dokumentaristy je poctivý přístup k tématu. Chci-li divákovi zprostředkovat nějaký děj či událost, musím sám o tématu vědět co nejvíce. Jen tak mohu zaujmout. To ovšem nestačí. Mojí snahou vždy je použít takovou formu, abych diváka pokud možno zaujal v prvních několika vteřinách. On má totiž v rukou věcičku, která se jmenuje dálkové ovládání. Pokud se mi zmíněný záměr nepovede, divák bleskurychle přepne na jiný TV kanál. Tím nechci říci, že by použitá forma měla být podbízivá. Je potřeba být jen dobrým vypravěčem, pak už si dále s divákem můžete dělat, co chcete, pak už vydrží i u delší mluvené pasáže, kterou je posléze ale třeba odlehčit nějakým bonbónkem, nečeka­ným překvapením například detektivní výstavbou příběhu. Lidé mají odjakživa rádi příběhy a fakta. Obojí se dá spojit do dokumentu.

P.P.R. – revue PROSTOR – dvojčíslo 63/64

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama