Rakousko-Uhersko nebyla žádná absolutistická monarchie, nýbrž monarchie parlamentního typu – podobná té Britské (alespoň od roku 1867), a tak tento symbolický akt mohl panovník udělat jen za určitých okolností – třeba při zablokování sněmovny, kdy ta po určitou dobu nebyla schopna schválit žádný zákon. Tento symbolický akt rozpuštění sněmu prý císař použil za svoji předlouhou vládu jen jednou, a to při Kroměřížského sněmu v r. 1848.
Nevím, co bych dal za to, aby se mi splnil sen, ve kterém vidím, jak současný český král na bílém koni, v přímém přenosu České televize, šavlí na plocho, rozpouští (rozhání) poslaneckou sněmovnu. Jen si to představte, jak by to mlaskalo přes ty tlusté poslanecké zadky, některých zasloužených zákonodárců, kteří by své lavice nechtěli opustit. Tento neodbytný sen jsem viděl přímo v barvách, a to u celého parlamentu, při sledování té frašky, která se nazývala volbou českého prezidenta. Mimochodem, nenapadlo vás někdy, jak je dnes absurdní říkat poslancům zákonodárci? Cožpak nás těmi zákony obdarovávají? Pravda, někdy to jsou opravdu „dárečky,“ co zplodí. Přesnější by bylo je nazývat zákonotvůrci!
Tak dobře, nechme úvah a snění a podívejme se na to reálně. Jako monarchista, nejsem anarchista a navíc zastávám monarchii parlamentního typu. Na pět let se tedy musíme smířit s tím, že na pražském hradě nebude obsazen uprázdněný trůn českých králů a bude tu ještě 5 let sedět prezident. Je tedy relativně dost času na to přesvědčit voliče, že matematický pojem zanedbatelnosti lze přenést i do politiky. Jak to myslím? Vysvětlím. Před několika lety zpovídal jeden redaktůrek, jisté rozhlasové stanice, jednoho českého šlechtice, starobylého rodu. I dostali se v hovoru na obnovitelnost institutu českého krále. Redaktůrek, se s neskrývanou ironií zeptal onoho šlechtice, jehož rod v přímé linii je v Evropě již více než 700 let, zda přeci jen není monarchie přežitkem? Onen aristokrat si způsobně odkašlal a pak pravil:
„Pane redaktore, představte si klášter někde v Itálii, vysoko v horách. Píše se rok cca 800 a v jedné z cel tu jsou dva mniši. Jeden leží na pryčně, přikrytý dekou, zatímco druhý čte při čadící svíčce nějakou knihu. Posléze od ní zvedne zrak, obrátí se na ležícího kolegu a praví –
-Bratře, poslyš, ta římská republika s jejím senátem, to nebyla špatná věc.-
Mnich se na pryčně otráveně otočí ke zdi a zamumlá –
-Ale bratře, republika, ta je přeci již víc než tisíc let mrtva.-
Trůn českého krále byl u nás uprázdněn v roce 1918. Zároveň tím byla zrušena monarchie, která zde existovala nepřetržitě více než 1000 let (husitské extempore nepočítám, neb právoplatný panovník existoval, jen se dědičného trůnu mohl ujmout až později). A to jsme u té zanedbatelnosti. 90 let různých republik, kdy si tak akorát můžeme vážit té první, a to ještě spíše jednotlivých osobností, než republiky samé, je jistě zcela zanedbatelnou položkou proti více než 1000 letům monarchie! Republika zde tedy rozhodně nemá žádnou tradici. Vždyť do dnes nemáme prezidentský palác, ale hrad a na všechny prezidenty se národ dívá spíše jako na monarchy, a ty oblíbené by na hradě nejraději viděl až do smrti! A tak se to třeba jednou podaří a my zažijeme ve Vladislavském sále v přímém přenosu volbu českého krále. Patřičné rekvizity k tomu máme, a ne ledajaké, tradici, tu opravdovou, také a i precedent se v Evropě najde. Španělsko se znovu stalo monarchii po několika desetiletích republiky. Takže nikdy neříkejme NIKIDY! A pro ty největší pochybovače – v Evropě je v současné době 13 monarchií (za domácí úkol si je můžete dát dohromady jmenovitě). Z nich ta britská zahrnuje dokonce Kanadu a Australský svaz! Ano, ano, i tyto země jsou monarchiemi pod žezlem britské královny. Jedna z nejvyspělejších zemí Japonsko je císařstvím. Tak ať mi někdo řekne jediný vážný argument, který by mluvil pro to, proč by nebylo možné vrátit se ke skutečné tradici a proč by měla být monarchie v současnosti přežitkem? A řekněte, taková česká královská letecká peruť, no neznělo by to krásně? A pánové, ruku na srdce, královna zní přeci jen našemu uchu lépe, než první dáma. Vždyť každý máme nějakou tu královnu svého srdce, za kterou jsme ochotni i zemřít, když si to bude přát!