Reklama
 
Blog | Pavel P. Ries

Nejen otevřené oči, ale i zkoumavý pohled a zážitek zrození

Poněkud opožděně, ale o to víc pozorně, jsem si přečetl článek Vlastimila Marka „Otevřené oči“. Více než 20 let to pro mě není téma nové, ale vítám každou další iniciativu v této věci, protože naše porodnictví rozhodně není ve stavu, kdy by se bral přílišný ohled na stav psychiky matky a dítěte při porodu. Navíc to vypadá, že při nynější zvětšující se porodnosti a tím přecpanosti porodnic, bude ještě hůře. Mnohého současného porodníka ani nenapadne, že narozené dítě, řečeno slovy Leboyera, je už člověkem, že vidí, slyší a že necitlivý, pouze medicínsky vedený porod, v něm zanechává trauma na celý život.

Z mé zkušenosti s touto tématikou ale vyplývá, že pouze klást otázky nestačí. Proto jsem už na konci totality v r. 1988 natočil dokument o porodu podle Leboyera a sám jsem touto metodou s mojí ženou rodil dvě naše děti (dcera 20 let, syn 16). Tehdy Leboyerovu metodu, se vším všudy, zavedl tým nadšenců v porodnici v Ostrově nad Ohří (Karlovarský kraj): neonatoložka MUDr. Hana Marková – jako první u nás přeložila z francouzštiny práci Fredericka Leboyera, psycholog MUDr. Petr Goldmann a porodník MUDr. Josef Kozerovský. Tým pracoval pod primářem MUDr. Františkem Vosátkou a dosahoval tak neuvěřitelných výsledků, že do Ostrova jezdily rodit ženy z celé republiky, a to i ze Slovenska. Jsou známé případy, kdy si zaplatily taxi.  

V mém dokumentu se mi, poprvé u nás, podařilo natočit živě záběry dětí, které po porodu nepláčí, mají otevřené oči a pozorně sledují, co se kolem nich děje. Pan primář vyhnal několik tehdejších televizních štábů, které celou věc chtěly natáčet za plného televizního svícení. Porod se koná v šeru, protože neopotřebovaný zrak dítěte je velmi citlivý a my chtěli vidět v záběru jeho oči. To se vám u běžného porodu, za plného svitu zářivek a reflektorů nad porodním stolem, nepovede ani náhodou. No zkuste si vyjít z temného sklepa, byť jen po týdenním pobytu, do prudkého světla! Do natáčení jsem se tedy pustil až v okamžiku, kdy se na trhu objevily první citlivé videokamery. I přes obrazovku působily natočené záběry tak silně, že při nahrávání komentáře ve studiu, musel tak výtečný profesionál, jakým Miroslav Moravec jistě je, požádat o pauzu, protože dojetím se mu lámal hlas a tekly slzy. Ty ovšem tekly i nám při natáčení a porodnický tým nás tehdy uklidňoval, ať si z toho nic neděláme, že tam jsou na to zvyklí. Kdo z mužů něco takového jednou zažil, a to ještě při porodu vlastních dětí, získá tak silnou vazbu k nim a ke své ženě, že by je už nikdy nedokázal opustit! To byl také poznatek statistik např. ze Švédska, kde byli v těchto porodech v 80tých letech minulého století nejdále. 

Je zcela protismyslné, pokud je dnes otec přítomen klasickému porodu, kdy vidí své utýrané přidušené fialové dítě, řvoucí děsem, omývané pod tekoucí vodou z vodovodu, jako kus flákoty masa, pak hozené na váhu, od které sestra vyřvává jeho váhu, aby jí slyšela druhá sestra přes půl sálu, kde jí zapisuje do počítače.

Reklama

 NPV.jpg

Mimochodem u Leboyerovy metody je dítě po porodu položeno matce na prsa se stále neodstřiženou pupeční šňůrou. Tu sestra drží v prstech a čeká až neucítí tep. To je neklamný důkaz, že dítě již dýchá svými plícemi a pak teprve se pupeční šňůra odstřihuje. Dítě se pak jemně koupe v přistavené vaničce s vodou o teplotě lidského těla. Dokonale se tak zklidní a jak vidíte na snímku níže, rozevře dlaně a otevře oči. Nepláče! Nemá k tomu důvod.

NVV.jpg

Omluvte kvalitu obou snímků. V roce 1988 nám nová videokamera za 100 tisíc korun připadala jako malý zázrak, ale přeci jen – byl to systém VHS.

Dokument jsem tehdy nazval „Největší rodinná událost“ a tehdejší Komenium jej distribuovalo do všech základních a středních škol, kde měl sloužit jako pomůcka v hodinách výchovy k rodičovství. Dostat jej do České televize bylo za totality nemyslitelné (koneckonců tehdejšímu hlavnímu gynekologovi ČSSR MUDr. Bešťákovi, se podařilo tým v Ostrově nad Ohří úspěšně rozprášit ještě před koncem totality). Dokument ve zkrácené verzi uvedla Česká televize až v roce 1991 a nedávno jej zopakovala. Za totality ČT nikdy o této metodě žádný dokument nenatočila. 

To Slovenská televize v Bratislavě byla odvážnější a z kraje roku 1989 uvedla svůj dokument „Jak rodí chlap“, kdy mě požádala o spolupráci při natáčení a částečně se natáčelo také v Ostrově. Byl to sice snímek značně okleštěný, co se týkalo informaci o Leboyerovi, ale přesto na tehdejší dobu velmi odvážný. 

Jsem stále ve styku s někdejším týmem z Ostrova a protože jmenovaným vadí, že současná situace necitlivosti a nešetrnosti k psychice dítěte a matky při porodu je v mnoha ohledech horší, než byla před rokem 1989, začínáme pracovat na nové verzi dokumentu. 

Osobně velmi chápu a rozumím naštvanosti pana Marka na způsob průběhu porodu, který si prožila jeho dcera. To já jsem u mé dcery připraven, až přijde její čas, nic podobného nepřipustit a věřím, že v tomto budu mít jednoznačného spojence i v jejím budoucím manželovi, kterého v této době ještě neznám. Vím ale bezpečně, že si má dcera jednou zvolí muže, kterému tyto věci nebude muset nikdo vysvětlovat a že si spolu vyberou porodnici, kde jejich dítěti umožní, narodit se trojím měkkým přistáním na svět. Takhle poeticky nazval svoji metodu Frederick Leboyer. Ta metoda je velmi jednoduchá: vidět v dítěti partnera, neohlušovat ho a neoslepovat, prostě být k němu při porodu, a již i při prvních vteřinách jeho pobytu na světě, jemný a ohleduplný. Pak teprve máte možnost vidět skutečný zázrak zrození. Dotek vesmíru.