Reklama
 
Blog | Pavel P. Ries

Kravín na Vyšehradě?

Víte, jakému místu se v Praze říkávalo Fišerka? Slavnému, a to hodně slavnému a posvátnému. Název to ale byl posměšný a nebýt velkého českého mecenáše Josefa Hlávky, možná že by tomu místu, národu nad jiné drahému, tento posměšný výraz zůstal. To bylo tak.

Jistý smíchovský staro­sta a obchodník Petr Fischer se rozhodl, že se do povědomí národa zapíše vlasteneckým činem, a to postavením velko­kapa­citní hrobky pro věhlasné osobnosti národa na slavném Vyšehradě. Jistě tak činil z nejlepšího přesvědčení a dobré vůle. Nemohl však tušit, že valného vděku nezíská a že se jeho Slavínu bude říkat posměšně Fišerka. Rozezlená Zeye­rova sestra zašla ještě dále, ale nepředbíhejme. Snaživý a pragmatický obchodník Fischer přece ne­mohl za to, že romantická doba nejraději vi­děla nad umělci, spisovateli a zejména bás­níky zelený rov, an stí­něn jest rozkvetlým keřem, pokud možno o samotě, nejlé­pe v háji borovém u stříbrné studánky, kde skromná lavič­ka ku spočinutí zove, a mysl unave-ného poutníka se tak ne­rušivě může oddati tiché vzpomínce na zvěčnělého. Pokud si vzpomínáte na slavný hit Petra Nováka Náhrobní kámen, tak lze konstatovat, že ani naší době není sentimentalita tohoto druhu cizí.

Představa zeleného rovu v tichu lesní samoty, však byla na hony vzdálená tomu, co na Vyše­hradě postavil v letech 1889 – 1893 architekt Antonín Wie­hl za Fischerovy peníze a pod patronací spolku Svatobor. Monumentální obrovská hrobka se sochař­skou výzdobou Josefa Maudera je zakryta schodištěm a terasou, nad kte­rou ční mohut­ný sarkofág, okřídlená socha Génia, sochy Vlasti truchlící a Vlasti vítězné. Uvnitř hrobky je 44 úzkých typizova­ných otvorů pro rakve slavných. To věru nemá nic společ­ného se zeleným rovem, nad kterým šumí borový háj. A tak obrovský anděl vzná­šející se nad novobarokní rakví truchlil sice krásně, ale jaksi naprázdno, protože hrobka zůstává osm let prázdná a samozřejmě že patřičně chátrá. Dovnitř zatéká voda, objevuje se plíseň, opadává omítka.

V této fázi na scénu vstupuje pan vrchní stavební rada, architekt Josef Hlávka. Přes odpor někte­rých veřejných činitelů, nemluvě o umělcích, prosadí roku 1901 vahou své autority (byl mimo jiné též zakladatel a I. prezident České akademie pro vědu slovesnost a umění), aby do hrobky byl jako první po­chován jeho přítel Julius Zeyer. Ironie osudu. Právě on, pěvec Vyšehradu, který si výslovně přál být pohřben v tichu lesní sa­moty, se ocitá – sice na milovaném Vyšehradě – ale ve vlhké kobce. To jeho sestru Helenu Jungfeldovou vede k rozezlené poznámce: „…že to není žádný Slavín, ale kra­vín a hnojiště!" a chce nechat „Juliuska“ převézt do rodné hrobky na Olšanech. Vida, zřejmě i u ní byl zelený rov a lesní samota jen romantismem.  

Reklama

Všechno zlé, ale pro něco dobré. Když už se Hlávka takto nešťastně angažuje, má snahu o nápravu, a proto ochotně vy­slechne žádost Svato­boru o pomoc ve věci rekonstrukce hrobky. Posuzuje před­ložené plány Františka Schaffera, podrobuje je kritice a nedopo­ručuje. Schaffer dle Hlávkových připomínek projekt pře­pracuje, ale Svatoboru chybějí peníze. Hlávka tedy zabez­pečí dotace od Zemské banky, z městské pokladny, a jak bylo u velkého mecenáše zvykem, sám přispěje nemalou částkou. Slavín tak přestává být „kraví­nem a hnojištěm“, sestra Zeyera se uklidní, ale marná sláva, básníci a umělci spokojeni asi stejně nebyli. Pře­sto dnes Slavín neodmyslitelně patří k našim slavným osobnostem a je vpravdě národním, pietním místem. Díky pane Fišere a pane Hlávko. 

Poznámka: Josef Hlávka zemřel 11. 3. 1908 a letos si tedy připomínáme 100 let od úmrtí největšího českého mecenáše. Tento den zapsalo UNESCO do významných světových výročí a rok 2008 je v ČR vyhlášen jako rok Josefa Hlávky. Chystám ke 100. výročí pro svůj blog Respektu několik článků o Josefu Hlávkovi, snad pro jejich dokončení naleznu čas.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama