Jistý smíchovský starosta a obchodník Petr Fischer se rozhodl, že se do povědomí národa zapíše vlasteneckým činem, a to postavením velkokapacitní hrobky pro věhlasné osobnosti národa na slavném Vyšehradě. Jistě tak činil z nejlepšího přesvědčení a dobré vůle. Nemohl však tušit, že valného vděku nezíská a že se jeho Slavínu bude říkat posměšně Fišerka. Rozezlená Zeyerova sestra zašla ještě dále, ale nepředbíhejme. Snaživý a pragmatický obchodník Fischer přece nemohl za to, že romantická doba nejraději viděla nad umělci, spisovateli a zejména básníky zelený rov, an stíněn jest rozkvetlým keřem, pokud možno o samotě, nejlépe v háji borovém u stříbrné studánky, kde skromná lavička ku spočinutí zove, a mysl unave-ného poutníka se tak nerušivě může oddati tiché vzpomínce na zvěčnělého. Pokud si vzpomínáte na slavný hit Petra Nováka Náhrobní kámen, tak lze konstatovat, že ani naší době není sentimentalita tohoto druhu cizí.
Představa zeleného rovu v tichu lesní samoty, však byla na hony vzdálená tomu, co na Vyšehradě postavil v letech 1889 – 1893 architekt Antonín Wiehl za Fischerovy peníze a pod patronací spolku Svatobor. Monumentální obrovská hrobka se sochařskou výzdobou Josefa Maudera je zakryta schodištěm a terasou, nad kterou ční mohutný sarkofág, okřídlená socha Génia, sochy Vlasti truchlící a Vlasti vítězné. Uvnitř hrobky je 44 úzkých typizovaných otvorů pro rakve slavných. To věru nemá nic společného se zeleným rovem, nad kterým šumí borový háj. A tak obrovský anděl vznášející se nad novobarokní rakví truchlil sice krásně, ale jaksi naprázdno, protože hrobka zůstává osm let prázdná a samozřejmě že patřičně chátrá. Dovnitř zatéká voda, objevuje se plíseň, opadává omítka.
V této fázi na scénu vstupuje pan vrchní stavební rada, architekt Josef Hlávka. Přes odpor některých veřejných činitelů, nemluvě o umělcích, prosadí roku 1901 vahou své autority (byl mimo jiné též zakladatel a I. prezident České akademie pro vědu slovesnost a umění), aby do hrobky byl jako první pochován jeho přítel Julius Zeyer. Ironie osudu. Právě on, pěvec Vyšehradu, který si výslovně přál být pohřben v tichu lesní samoty, se ocitá – sice na milovaném Vyšehradě – ale ve vlhké kobce. To jeho sestru Helenu Jungfeldovou vede k rozezlené poznámce: „…že to není žádný Slavín, ale kravín a hnojiště!" a chce nechat „Juliuska“ převézt do rodné hrobky na Olšanech. Vida, zřejmě i u ní byl zelený rov a lesní samota jen romantismem.
Všechno zlé, ale pro něco dobré. Když už se Hlávka takto nešťastně angažuje, má snahu o nápravu, a proto ochotně vyslechne žádost Svatoboru o pomoc ve věci rekonstrukce hrobky. Posuzuje předložené plány Františka Schaffera, podrobuje je kritice a nedoporučuje. Schaffer dle Hlávkových připomínek projekt přepracuje, ale Svatoboru chybějí peníze. Hlávka tedy zabezpečí dotace od Zemské banky, z městské pokladny, a jak bylo u velkého mecenáše zvykem, sám přispěje nemalou částkou. Slavín tak přestává být „kravínem a hnojištěm“, sestra Zeyera se uklidní, ale marná sláva, básníci a umělci spokojeni asi stejně nebyli. Přesto dnes Slavín neodmyslitelně patří k našim slavným osobnostem a je vpravdě národním, pietním místem. Díky pane Fišere a pane Hlávko.
Poznámka: Josef Hlávka zemřel 11. 3. 1908 a letos si tedy připomínáme 100 let od úmrtí největšího českého mecenáše. Tento den zapsalo UNESCO do významných světových výročí a rok 2008 je v ČR vyhlášen jako rok Josefa Hlávky. Chystám ke 100. výročí pro svůj blog Respektu několik článků o Josefu Hlávkovi, snad pro jejich dokončení naleznu čas.