Reklama
 
Blog | Pavel P. Ries

Becher – Masaryk – Mattoni – Pupp – Sudety

Občasný opravník historicky oblíbených omylů, nepravd, ideologických zkreslení a klišé.

Co mají uvedená hesla společného? První čtyři jsou příjmení slavných a úspěšných mužů, u Bechera hned dvou, páté heslo označuje také jméno – název území. Becher, Mattoni a Pupp považovali Sudety za svůj domov, Masaryk za nepřátelské území. Záměrně jsem ona hesla takto encyklopedicky postavil do řady, neboť se chci věnovat úvaze o slovníku, který je pojmenován po jedné z uvedených osobností. Nemusíte se tedy obávat, že zde rozvinu monografii těchto slavných mužů a historii Sudet, i když by to bylo čtení rozhodně zajímavé.

V naší rodině chováme vzácné rodinné stříbro, kterým je Masarykův slovník naučný. Rozsáhlé dílo čítající sedm objemných knih formátu A4 o více než 1000 stran u každého dílu, které vycházelo v letech 1925 – 1933 nákladem Československého kompasu, což byla tiskařská a vydavatelská akciová společnost se sídlem v Praze. (Zdejší bloger knihkupec Jan Becher, nechť mi promine tuto tiráž, neboť jemu jistě netřeba Masarykův slovník představovat.)

Slovník je dědictvím mé ženy po jejím dědečkovi, vlastenci a úspěšném moravském podnikateli Arnoštu Lejskovi. Historku, jak jej měl dědeček za okupace zakopaný na zahradě své vily v Olomouci, aby se nedostal do rukou Němcům a jak jej rodina uchránila i před komunisty, když dědečka továrníka znárodnili, znají už i naše děti a jistě ji budou znát jednou i vnoučata. V době totality, kdy byl k dostání pouze třídílný Ilustrovaný encyklopedický slovník ČS akademie věd, u kterého mnohá hesla prozrazovala jeho ideologické zabarvení do ruda, jsem takové věno mé ženy cenil více, než obvyklou výbavu moravských nevěst, jako jsou ručníky utěrky a povlečení. Slovník dostal čestné místo v knihovně a mnohokráte jsem z něj čerpal a pochvaloval si obsažnost mnohých hledaných hesel. Prostě se mi nestalo, že bych ve slovníku nějaké heslo nenašel a zejména zde bylo možné najít hesla, která hledat ve jmenovaném totalitním skvostu, by bylo čiré bláznovství. Pamětníci oné doby mi jistě potvrdí, že dostat se k Ottovu naučnému slovníku, natož jej vlastnit, bylo nesplněným snem mnoha lidí, o to více jsem Masarykův slovník hýčkal a kde jsem mohl, pěl na něj chválu. Jak je seriózní, objektivní a ve srovnání se jmenovanou encyklopedií zcela bez jakéhokoliv ideologického zabarvení, kterému by podléhal výběr jednotlivých hesel.

Reklama

Tuto aureolu si náš rodinný klenot udržel mnoho let. Pak ale přišlo nemilé poznání. Při práci na mém novém TV cyklu Mimochodníci času, který bude pojednávat o zapomenutých osobnostech našich dějin, jsem měl často nedostatek informací (inu, zapomenuté osobnosti) a tak jsem je doplňoval, kde se dalo. Masaryk mi byl velkým pomocníkem. Zalistoval jsem tedy opět v jeho značně ohmataných stránkách a hledal heslo Josef von Löschner. Marně. Ani zmínka. Bylo mi to divné. Často jsem v Masarykovi našel jména absolutně dnes nikomu nic neříkající, ale že bych zde nenašel ani slovo o vynikajícím geologovi, příteli Heinricha Mattoniho, jehož práce iniciovaly vznik lázní Kyselka u Karlových Varů, mě tedy opravdu překvapilo. Vždyť se jednalo o osobnost vpravdě s evropským přesahem, rektora Karlo-Ferdinandovy univerzity, šéfa a iniciátora rozšíření dětské nemocnice na Karlově náměstí v Praze, který byl roku 1853 jmenován životním lékařem císaře Ferdinanda, roku 1854 mimořádným profesorem dětského lékařství a roku 1862 se stal místodržitelským radou a protomedikem v Praze.  Když roku 1888 umírá, sjede se na jeho pohřeb tolik významných lékařů z celé Evropy, že jejich kočáry ucpou silnici z Karlových Varů do lázní Kyselka. Přemýšlel jsem, proč to opomenutí v mém oblíbeném slovníku a začal mít podezření. To se změnilo v jistotu, když jsem prověřil další hesla. Ano, ona příjmení z názvu článku. Tedy Masaryka ne, věděl jsem, že ve slovníku, nesoucí jeho jméno, je mu věnováno 11 stran! Devótnost k mocným byla v naší kotlině vždy běžným jevem. Lidová encyklopedie všeobecných vědomostí, jak zní podtitul Masarykova slovníku naučného, se tváří, že jména Becher, Mattoni a Pupp nejsou hodna záznamu pro lidové vědění. Proč velké podnikatele, kteří se velmi zasloužili o slávu Karlových Varů, z jejichž vybudovaných světoznámých značek dodnes těžíme, nebylo košer ve slovníku tatíčka Masaryka uvést? Vždyť zakladatelé, těchto dnes velmi ceněných značek, vyrůstali a žili, tak jako Masaryk, v jednom státě, který se nazýval Země Koruny české. Heinrich Mattoni budoval svou světoznámou značku dokonce jako současník Masarykův.

Heinrich_Mattoni.jpg

Masarykovi tedy musela být uvedená jména známa. Několikrát dokonce navštívil Karlovy Vary. Jenže, po roce 1918 bylo nutné se politicky vymezit vůči Rakousko-Uherské monarchii, ale hlavně vůči všemu nečeskému a tedy i vůči těm částím nového Československa, plně osídlených Němci. Lhostejno, že si od r. 1918 psali do úředních listin: státní příslušnost ČSR. Československo se budovalo na principu národního státu založeného na kmenovém a jazykovém pojetí národa. Ten samý slovník (díl III. z r. 1927) uvádí pod heslem Karlovy Vary, mimo jiné, tyto údaje:

Karlovy Vary, německy Karlsbad, proslulé lázeňské město v západních Čechách při ústí říčky Teplé do Ohře; 380 m nad mořem, 19 400 obyvatel z toho 4,5% Čechů, 1% Židů, ostatní Němci a 6,5% cizozemců.  

Na Němce, největší národnostní menšinu v tehdejší Evropě (podle sčítání lidu z r. 1921 – 3 124 000 oproti 6 570 000 Čechů), však bylo nazíráno, jako na druhořadé občany. Všimněte si doslovného přepisu z Masarykova slovníku, jak se dětinsky snaží tak trochu zamaskovat tu obrovskou většinu Němců. Raději zde procento není uvedeno. To nahrazuje slovo ostatní a věta je uzavřena dalším procentuelním výčtem o cizozemcích. Prostě z textu čouhá, jak sláma z bot manipulace a nechuť uvést to velké číslo 88% Němců!

Tomáš Garrigue Masaryk, vlastním jménem Thomas Johann Maszarik, byl synem maďarského Slováka z Horní země a moravské Němky. Když přišel Masaryk do Prahy, mluvil spíše slovensky než česky, a uměl také maďarsky. Podle uvedeného by tedy měl vyznávat spíše zemský princip než jazykový. Proč se tak nestalo, by bylo na dlouhou studii. Před I. světovou válkou je Masaryk postrachem vlastenců-nacionalistů, podporuje národní raciona- lismus, přispívá ke zmírnění protiněmeckého boje a hlavně se snaží posunovat české myšlení od východního mýtu k západní iniciativní kritičnosti. Po válce sice uvažuje o možnosti vytvoření německé samosprávy ve dvou až třech župách, ale odvahu jít švýcarskou cestou, slibovanou jako model vhodný pro ČSR Benešem na mírových jednáních, nenalezne. Po válce Masaryk proti českému militantnímu nacionalismu již nevystoupí, čímž bylo na pozdější problémy se Sudety zaděláno. Pokud by se ČSR vydala cestou Švýcarska, nikdy by neměl žádný Konrad Henlein šanci na svoji politiku. I přes tuto přezíravost vůči německé menšině, cítila tato, ve své většině, historickou sounáležitost s územím, kde žila a byla i loajální vůči ČSR. Chcete důkaz? Nikdy jste se ho v učebnicích dějepisu nedočetli! Nejedná se totiž o ideologickou pravdu, ale o fakt dohledatelný v archivu Ministerstva vnitra. Tam se dočtete, v materiálech týkajících se vyhlášení všeobecné mobilizace Benešem v roce 1938, že se dobrovolně do mobilizace přihlásilo cca 70% mužů hlásících se k německé národnosti! (Občané ČSR s německou národností do mobilizace nespadali – nedůvěřovalo se jim.)

Masarykův slovník je i nadále rodinným klenotem, ale už jej neberu za tak nestranný a objektivní zdroj informací, zvláště u některých hesel, která se dotýkají nacionalismu. Velký problém má například Masarykův slovník s tak výsostným národním malířem, jako byl Václav Brožík. Znalci jistě tuší proč, ale o tom až jindy.

Na konec ještě k samotnému heslu Sudety. Masarykův slovník naučný (díl VI. z r. 1932, str. 1031) uvádí toto:

Sudety, německy Sudeten, nejvyšší a nejvýznamnější část Česko-německé vysočiny, z části v Německu (Prusko, Slezsko), ale hlavně v českých zemích (zvaných proto též „sudetské“). Tvoří severovýchodní horský val Čech, severní val Moravy a vyplňují Opavsko.

 

Použité prameny:

Masarykův slovník naučný

Tomáš Kryslík – Co jsme v učebnicích dějepisu nenašli