Reklama
 
Blog | Pavel P. Ries

Rovnost, svornost, bratrství – ne tedy sesterství

Položíte-li lidem otázku, od kdy vlastně mohou ženy volit, značná část dotázaných (pokud se předtím nepoučila na internetu, kde je článků na toto téma hodně) si zrovnoprávnění žen ve volbách podvědomě spojuje s Velkou francouzskou revolucí, tedy alespoň pro Evropu. Pokud si z dějepisu většina něco pamatuje o Velké francouzské, tak je to pád Bastily a krásné heslo: ROVNOST – SVORNOST – BRATRSTVÍ!

To heslo je správně, ale ta rovnost byla míněna, alespoň co se voleb týká, jen pro muže. Však se také jedná o bratrství a ne o sesterství. Mnohé ženy si samozřejmě po roce 1789 rychle uvědomily, jak že tu rovnost muži myslí.

První padlá bojovnice

Olympe_de_Gouges.jpgJednou z největších bojovnic za ženská práva byla Olympe de Gouges, kterou rozlítila slavná Deklarace lidských práv (Deklarace práv muže a občana, 1789) a odpověděla na ní Deklaraci práv ženy a občanky (1791). Nejednalo se však o pouhý přepis Deklarace, její dokument obsahoval i požadavky na ochranu ženy např. požadavek na ochranu mateřství. Olympe prohlašovala, že ženy se rodí svobodné a jsou si rovné s muži a volala po garanci rovných práv ve všech oblastech života. Měla však smůlu. Ideologického vedení revoluce se ujali výhradně muži ovlivněni myšlenkami J. J. Rousseaua, který trval na striktním oddělením rolí muže a ženy. Olympe de Gouges byla v roce 1793 popravena, protože byla obviněna z touhy po státnické moci a z opomenutí ctností přináležejících jejímu pohlaví.

Reklama

Politická angažovanost žen byla více méně všeobecně považována za zhoubnou pro „dobré mravy“ nové společnosti. Po skončení revoluce byl vydán dekret, jímž se zakazovala ženám účast na jakémkoli politickém hnutí a pod hrozbou rozehnání vojskem se na ulici nesměla shromáždit větší skupina žen, než pěti. Vida jak bylo možné chápat slovo rovnost.

Vývoj však nezastavíte. Šel, stran námi sledované věci, ztuha, velmi ztuha, ale přeci. Ženy si musely své právo volit, zpočátku velmi tvrdě vybojovat. Být to jen na mužích, neměly by ženy zřejmě volební právo dodnes. Ale jak uvádím níže, podíváme-li se na věc objektivně bylo vše poněkud složitější.

Sufražetky

Sufrazetky_03.jpgToto označení má ještě dnes pro mnoho mužů pejorativní nádech. Není divu, nese v sobě stopy tvrdého boje žen v Anglii za volební právo. K nejvýznamnějším událostem v rámci tohoto boje patřila totiž petice 1 500 žen, která byla předložena britskému parlamentu v roce 1866. Požadovala, aby bylo zavedeno plné hlasovací právo pro ženy. Oběma sněmovnám vznešeného parlamentu nestála tato petice ani za odpověď. Na to aktivistky odpověděly založením Národního spolku pro hlasovací právo žen (National Society for Women’s Suffrage). Ano od tohoto názvu pochází známý výraz sufražetky. Do konce 19. století pak ženy tohoto spolku s železnou urputností posílaly do parlamentu petice žádající volební právo (Suffrage) i pro ženy. Současně probíhaly, převážně v USA a ve velké Británii, pochody a pouliční demonstrace – i značně násilné, mýtinky a přednášky. Úplného vítězství se ale britské ženy dočkaly až v roce 1926. O 20 let je předběhly ženy ve Finsku, které bylo vůbec první na Evropském kontinentě v zavedení volebního práva pro ženy. A Francie se svojí R-S-B? Ostudné! Tu rovnost naplnila až v roce 1944! Zdaleka však nebyla poslední zemí. Tou bylo Lichtenštejnsko. Zde si ženy na právo volit musely počkat až do roku 1984.

A u nás?

Rakousko-Uhersko vyhlásilo volební právo žen v roce 1918. Samozřejmě, že s bojem za ženské volební právo souvisel i boj o rovný přístup ke vzdělání. V tomto ohledu jedno prvenství máme. První dívčí gymnázium ve Střední Evropě, Minerva, bylo založeno v Praze roku 1890 a to díky Elišce Krásnohorské. Mladá Československá republika měla po svém vzniku plno jiných starostí a tak volební právo žen bylo v Československu uzákoněno až dva roky po převratu, tedy v roce 1920. Těžko říct, proč toto právo prostě nešlo převzít z Rakouska tak, jako to udělalo Maďarsko nebo Polsko. My si holt potrpíme na to, aby vše bylo naše vlastní. Podle toho mnohdy vypadají naše současné zákony.

Stručný přehled a zamyšlení

Uzákonění volebního práva pro ženy v evropských státech (u těch, kde jsem tuto informaci nalezl) jsem sestavil podle letopočtu vzestupně.

Finsko – 1906; Norsko – 1913; Rusko – 1917; Rakousko, Estonsko, Německo, Maďarsko, Litva, Polsko a Irsko – 1918; Belgie, Lucembursko, Ukrajina a Švédsko – 1919; Československo – 1920; Velká Británie – 1928; Turecko – 1930; Portugalsko a Španělsko – 1931; Rumunsko – 1938; Bulharsko a Francie – 1944; Slovinsko – 1945; Itálie – 1946; Malta – 1947; Řecko – 1952; Kypr – 1960; Monako – 1962; Švýcarsko – 1971; Lichtenštejnsko – 1984

Proč prosazení volebního práva žen trvalo tak dlouho? Evropské státy jej přijaly do svých ústav, jak vidíme ve výčtu, až ve 20. století. Ve světě tomu nebylo vesměs o moc jinak, až na dvě výjimky  v New Jersey (1776 – za 30 let ale volební právo žen zrušeno) a na Novém Zélandu (od r. 1893). Šlo totiž o společenský konsensus, tedy o to, jak bylo postavení ženy ve společnosti většinově chápáno. K tomuto náhledu přispívaly i ženy samotné, které mnohdy tento stav považovaly za přirozený. Argumenty jdoucí napříč společnostmi jednotlivých států byly více méně stejné. Anglie nebyla ta nejkonzervativnější s přijetím volebního práva žen. Shrňme si na závěr alespoň ty nejvíce používané dobové argumenty, proč by ženy neměly mít volební právo.

Protože ženy jsou dostatečně zastoupené v obcích a to v obecních spolcích. Mohou zde hlasovat o otázkách bydlení, vzdělávání, péči o děti, chudobince a tak dále. Zde se ženy svojí povahou uplatňují mnohem lépe.  Parlament se však musí vypořádat hlavně se správou země, udržování armády a námořnictva, a s otázkami míru a války, které leží mimo legitimní sféry ženského vlivu. (Názor z Velké británie)

Protože převážná většina žen nemá touhu po volebním právu. (Názor z Rakouska-Uherska)

Protože pokud bude žena volit, musí jí být umožněno být i volena a tím by jí byla otevřena cesta i do vládních pozic. Je sotva možné si představit ženu, jako ministra pro válku, a vezmeme-li v potaz názory sufražetek, tak by vzniklo i mnoho podobných absurdit. (Francozský názor)

Protože historie a právní předpisy ukazují, že zájmy žen jsou v naprostém bezpečí v rukou mužů. (Španělsko)

Protože volební právo žen je založeno na myšlence rovnosti pohlaví, a má tendenci k zavedení soutěžních vztahů, které zničí rytířské chování k ženám. (Francie)

Protože ženy mají i bez volebního práva obrovský nepřímý vliv přes své muže ve vládě na politiku každé země. (Německo)

Protože ženy, vzhledem k fyzikálnímu rozdílu a  své povaze, nemohou uspět v přímé konkurenci s muži.

Protože povahu žen by politika poškodila a vymřelo by rytířství vůči nim. (Anglie)

Protože pokud by byly ženy zapojené do politiky, přestaly by se vdávat, mít děti a lidská rasa by vymřela.

Protože ženy jsou emociální bytosti a nejsou tedy schopné činit závažná politická rozhodnutí. (Španělsko)

Uvedené důvody se nám dnes zdají absurdní a někdy i úsměvné, ale ve své době byly brány naprosto vážně většinou žen i mužů. Anglické sufražetky z druhé poloviny 19. století měly své zkušenosti. První myšlenka, že by ženy měly mít volební právo, byla považována za tak absurdní, že se vlastně ani nemůžeme divit, že se k ní Velká francouzská revoluce postavila zády.

Použité obr.:

Pád Bastily – http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Prise_de_la_Bastille.jpg

Olympie – olympedegouges.wordpress.com/2007/03/03/

Sufražetky – zena.sme.sk/c/4892166/fuzate-sufrazetky-vyboj… 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama