Reklama
 
Blog | Pavel P. Ries

Pohřběte mrtvé a nakrmte živé

Paměť lidská ráda zapomíná na to špatné. S tím mnoho nenaděláme. Nepříjemné události vytěsňujeme a vzpomínáme většinou jen na věci příjemné a ty si ještě přikrášlujeme a fabulujeme. „Jó za Rakouska-Uherska deset deka salámu, to bylo salámu,“ vzpomínala naše babička.

 * *

Jakýsi vestavěný obranný mechanismus v mozku nám umožňuje zapomínat především na velké otřesy a katastrofy. Zřejmě je to nutné, abychom neskončili život v totální apatii a mohli se vzchopit.
Poslední dobou se často dozvídáme o různých zemětřeseních s katastrofickými dozvuky, o tornádech, ničivých vlnách tsunami, velkých povodních a rozsáhlých požárech. Často pak slyším, že tohle nikdo nepamatuje a že to, co se děje dnes, tu ještě nebylo. Jistý klasik řekl, že lidé nejsou horší, než byli, jen zprávy o jejich činech jsou dokonalejší. Řekl bych, že stejné se dá říci i o katastrofách. Prostě zprávy, které se dříve k mnohým nedostaly, dnes máme servírované denně z celého světa a z mnoha stran. Na příkladu zemětřesení a tsunami si můžeme uvést, že v minulosti se děly takové katastrofy také a poměrně za „humny“.

Svátek Všech svatých

Po horkém létu v roce 1755 nic nenasvědčovalo tomu, že hlavnímu městu Portugalského království čas odpočítá ještě dva měsíce do téměř úplného zničení. Katastrofa přišla nečekaně 1. listopadu na svátek Všech svatých. Velmi silné zemětřesení spojené s tsunami Lisabon pohřbilo pod jeho troskami. Bylo zničeno 85 procent(!) všech budov. Částečně vlastním zemětřesením, částečně v důsledku požárů, zahynulo téměř 100 tisíc obyvatel, tedy třetina z tehdejšího počtu. Král Josef I. se svým dvorem se zachránil jen náhodou, a to díky rozmaru jedné z princezen, která těsně před katastrofou prosadila rodinný výlet za město.
Okolnost, že taková katastrofa přišla v uvedený svátek, společně s faktem, že byly zničeny všechny významné kostely a katedrály, doslova otřásla náboženskou vírou v Portugalsku. Zemětřesení pobořilo kostely plné věřících a od planoucích svíček se šířily požáry. Lidé před nimi prchali k řece Tejo, její vzedmuté vlny však jen dokončily dílo zkázy. Město leželo v rozvalinách a oplakávalo desetitisíce obětí…  

Reklama

Sólo pro prvního ministra 

„Pohřběte mrtvé a nakrmte živé," odpověděl první ministr Sebastiao José de Carvalho e Mello, pozdější markýz Pombal, svému zoufalému králi, který bezradně obhlížel trosky zničeného Lisabonu.
De Mello byl velmi schopný manažer a jediný člen vlády, který byl schopen na vzniklou situaci reagovat. V chaosu a hrůze si vyhradil plné moci a s energií sobě vlastní zmobilizoval pomoc pro raněné, opatřil potraviny hladovým a zajistil přístřeší pro osoby, které zemětřesení připravilo o jejich příbytky. Díky jeho organizačním schopnostem nedošlo k epidemii. Záchvěvy ještě nedozněly a markýz již promýšlel obnovu města. Plány rekonstrukce připravil do měsíce. Skupina architektů podle jeho koncepce přetvořila střed města do podoby, jež je dodnes považována za příklad moderního urbanismu.
Lisabonská katastrofa měla široký ohlas a je zmiňována v řadě literárních děl, od spisů Voltaira a Rousseaua až po loutkovou hru o doktoru Faustovi. Autorita církve byla otřesena do té míry, že již nikdy od té doby nezískala v Evropě původní moc. Markýz Pombal se naopak jako předseda vlády stal velmi mocným mužem. Vyhnal ze země jezuitský řád, omezil moc šlechty, prakticky zrušil inkvizici, zavedl rovnost občanů před zákonem, zrovnoprávnil Židy, zrušil otroctví a provedl řadu dalších reforem. Jeho činy inspirovaly osvícenství a zprostředkovaně i Velkou francouzskou revoluci.
Některé následky obrovských přírodních katastrof mohou být dalekosáhlé. Kdo si však na zkázu Lisabonu vzpomene po více než 250 letech?

Použité zdroje:

Pavel Kohout – Lidové noviny, , 30. 12. 2004,
Časopis Země světa č. 7/2003

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama