Reklama
 
Blog | Pavel P. Ries

Epopej kolem Slovanské epopeje

Nechutnou a nedůstojnou tahanicí úředníků pražského Magistrátu o Muchovu Slovanskou epopej, se daří vytvářet epopej jaksi současnou a tak trochu naruby. Pokusím se, coby dokumentarista, nesledovat různé „pravdy“, ale jen fakta a vnést do celé té frašky trochu světla.  

Epopej (z řeckého epos = slovo, pověst a poeió = dávat dohromady, skládat) je termín užívaný nejčastěji pro rozsáhlou (velkou) výpravnou báseň, dnes častěji nazývanou také epos.

Ano, slovo je zřejmě nejčastěji to, co chybí v domluvě Prahy s Moravským Krumlovem. Kloudného slova nejsou magistrátní úředníci ve své aroganci schopni a místo, aby v Praze konečně vybudovali důstojnou budovu pro Muchovo veledílo a dali tak dohromady, či do souladu, jeho podmínku s věnováním díla Praze,  rozložili totálně vztahy Moravského Krumlova s Prahou a tím i padesátiletou prezentaci Slovanské epopeje zde. Do jaké míry tím přiživili již takhle špatně vnímaný obraz Prahy a Pražáků, není těžké si představit.

Nechme však dohadů a pojďme se zaměřit na fakta. Základní dohad se nese v rovině, kdo je vlastníkem Muchova díla. Praze jej Mucha odkázal s podmínkou, kterou nebylo toto město schopno za tři čtvrti století splnit. Galerie hl. města je jen správcem tohoto díla a před 50 lety v zuboženém stavu uklidila toto dekadentní a pokleslé dílo (ano tak se na Muchu díval reálný socialismus) dostatečně daleko od Prahy do Moravského Krumlova. Oficiálně to bylo provedeno smlouvou mezi pražským magistrátem (primátor dr. Vacek) a Okresním národním výborem Moravský Krumlov (pověřený referent p. Tálský) ze dne 24. 3. 1950. Smlouva byla uzavřena na 20 let. Do M. K. byla SE dovezena již 11. 4. 1950 a složena na zámku. Ve stejné době však byl na zámek převelen prapor vojska. SE byla přenesena do prostor nynější radnice, kde byla uložena 7-10 let. Vojsko v roce 1957 odešlo a SE byla postupně v letech 1957-1960 přenesena zpět na zámek a zde restaurována. V roce 1963 bylo vystaveno prvních 9 pláten, od roku 1968 pak celá SE. Vlastníkem zámku byl stát. Po roce 1970 nebyla uzavřena žádná další smlouva, SE byla v M. K. „bez právního důvodu“ – laicky „na čestné slovo“. O její údržbu se starala Galerie hlavního města Prahy (dále GHMP).

Reklama

Po r. 1989 byl zámek státem darován společnosti Zámek a.s. za jednu korunu. Společnost deklarovala (není známo, zda i skutečně měla) cíl vybudovat ze zámku společenské centrum či snad kongresové středisko. Vypůjčila si u bank postupně přes 400 mil. Kč a započala provádět stavebně historický průzkum s cílem zpracování projektu, zjištění statiky, zdraví dřevěných konstrukcí a kleneb. Po postupném vytunelování společnosti, zůstal zámek bankám jako zástava a až do roku 2004 se ho nedařilo prodat. O výstavní prostory pečovalo město (střechy, výmalby apod.), o SE pečovala občasnými prohlídkami a drobnými restaurátorskými pracemi GHMP. Nová nájemní smlouva byla uzavřena s GHMP až v roce 1999.

V roce 2004 byl zámek prodán za vyvolávací cenu 14 mil. Kč společnosti INCHEBA Praha spol. s r.o. Vedení společnosti na skutečnost, že v zámku je SE, údajně upozornil slovenský tenista Mečíř, který, podobně jako u nás Lendl, byl velkým příznivcem Muchových děl. Nájemné za výstavní prostory bylo smluvně (teprve první nájemní smlouva na výstavní prostory od roku 1950!) stanoveno na 10 Kč ročně. INCHEBA hodlala ze zámku vybudovat kongresové středisko a zabudovat do něj i SE, kolem níž by se soustředily další artefakty secesní kultury. V roce 2005 byl dokončen projekt v ceně cca 8 mil. Kč a společnost získala stavební povolení. Zahájila drobné práce, čímž povolení „oživila“, takže je platné dodnes i do budoucna. Přišla krize a společnosti nezbývaly prostředky na rekonstrukce. Po požáru výstaviště v Praze byla nájemní smlouva na výstavní prostory dokonce vypovězena, před vypršením výpovědní doby však obnovena. Od 1. 1. 2010 platí nová nájemní smlouva na prostory. Město platí společnosti INCHEBA Praha spol. s r. o. 500 tisíc Kč ročně. Výpůjční smlouva na SE byla desetkrát prodloužena, skončila 15. 7. 2010.

 

 

Praha se ze svého nevelkého zájmu o SE probrala a začala se zcela nechutně o ni rvát, aby ji co nejdříve měla v Praze, přestože nemá pro toto dílo důstojné a stálé umístění. Přestože M.K. předávacím protokolem SE vydal, musel respektovat podání žaloby Muchovy rodiny o určení vlastnictví a chtěl tedy svým usnesením docílit tzv. „pokojného stavu“. Praha však M.K. zažalovala. 

Absolutním paradoxem a ukázkou jak u nás fungují některé soudy je Usnesení Okresního soudu Znojmo ze dne 30. 9. 2010 o předběžném opatření, podle kterého město Moravský Krumlov nesmí bránit svěšování, balení a odvozu pláten SE a dále musí umožnit výstavu těchto pláten ve Veletržním paláci v Praze.

Město Moravský Krumlov se odvolalo i když odvolání proti usnesení o předběžném opatření nemá odkladný účinek. Pro další postup je to však kladný krok. Součástí odvolání je i námitka o nicotnosti tohoto opatření, protože město předalo plátna „vlastníkovi“ již 20. 7. 2010 (existuje o tom předávací protokol podepsaný ředitelem Galerie hl. města Prahy a starostou) a formálně „nemá zájem na činění jakýchkoliv potíží“.

Soudci Okresního soudu ve Znojmě se do usnesení vloudilo několik problematických nedopatření:

 1.      Vydal usnesení o předběžném opatření proti městu ve čtvrtek 30. 9. v 15:47 hod., tedy 13 minut před skončením úředních hodin soudu. K návrhu žalobců na vydání předběžného opatření se město M.K. nemohlo vyjádřit, neboť dobu 3 dnů, kterou pan soudce městu původně dal, svým usnesením zkrátil o více než 8 hodin (žalobu dal městu na vědomí dopisem ze dne 27. 9., kterým současně dal 3 dny na vyjádření žalovaného). Následně řekl do médií, že tato lhůta skončila ve čtvrtek 30. 9. ve 12:00 hodin. Při doručování datovými schránkami se však čas odeslání považuje za čas doručení jenom u státní a veřejné správy. Samosprávy se netýká, tam platí doručení až okamžikem vynětí z datové schránky a dny se počítají kalendářní (od 00.00 do 24.00 hodin), nikoliv časové (od 12.00 do 12.00 hod.).

 2.       Ve svém usnesení neřešil žádnou předběžnou otázku. Uniklo mu tedy, že:

a)    je ve věci Epopeje rozhodnuto jiným orgánem,

b)    je podána ve stejné věci a k témuž soudu žaloba o vydání věci stejným žalobcem,

c)    21. 9. 2010 podala rodina Muchova návrh na dodatečné projednání dědictví po Marii  Muchové, zemřelé v roce 1950, neboť v roce 1950 se žádné obrazy v pozůstalosti neprojednávaly, ačkoliv Alfons Mucha ve své poslední vůli odkázal své manželce Marii všechny obrazy, které za života namaloval a neexistují doklady, že by některé z nich pravomocně prodal či daroval.

 3.       Pan soudce do médií veřejně prohlásil, že je přesvědčen, že Epopej patří Praze. Dále jindy uvedl, že jeho usnesení nahrazuje rozhodnutí MěÚ ze dne 26. 7. 2010 ve věci. První věta svědčí o všem možném, jen ne o nepodjatosti, druhá věta pak o velmi nedostatečné orientaci v kauze: ukládá městu (Pepíkovi), že má Epopej vydat Praze (Rudolfovi) a říká, že tím nahrazuje povinnost, která byla uložena Praze (Rudolfovi) vůči rodině Mucha (Frantovi). Pepík navíc Epopej Praze vydal již 20. 7. 2010 předávacím protokolem.

Poté, co se do sporu vložila INCHEBA, kterou, coby vlastníka zámku, se Praha neobtěžovala ani upozornit na odvoz SE, kdy se po území zámku měla prohánět těžká technika, dostala se situace do patového stavu a MěÚ M.K. nemohl jednat jinak, v zájmu zachování „pokojného stavu“, než místnosti s SE exekučně zapečetit a čekat do rozhodnutí soudu o vlastnictví SE. Při případném odvezení SE na stálo do Prahy bude M.K. požadovat úhradu nákladů na vystavování SE, které přesně vyčíslí.

Tolik tedy fakta zjištěná v Moravském Krumlově Asociací sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama