Reklama
 
Blog | Pavel P. Ries

Ensi Gudea – 2. část

První příběh z osmi má sloužit především k seznámení se s jednotlivými postavami, které budeme potkávat ve všech příbězích dále.

3.

Moje první mrtvola 

3/1. sekvence – exteriér (dvůr malostranského činžáku, den)

Reklama

obraz 1. – černobíle

Na betonové špinavé dlažbě dvora leží bosá mrtvola v noční košili a v kaluži krve…

SB doprovází scénu svým komentářem: „Abych se přiznal, tak vám docela závidím vaše zaměstnání… Já vůl, patlám ty podělaný panáky okupantů a začínám si sám uvnitř sebe myslet, že to jsou docela dobrý sochy osvoboditelů… Pomalu blbnu a sám sobě lžu tak silně, že si až věřím… A proč se s nima vůbec seru, když stejně nikdy nedosáhnu žádný opravdový síly sdělení…  Ty podělaný šašci v uniformách – to není žádná tvorba… jenom dělničina pro obživu … politickej design…! Kdybych plácal cihly netrpěl bych u toho tolik…“

Hlas SB doprovází první obrázky a proměnu při přechodu z garáže do příběhu. Přes obraz naskočí červenými písmeny nápis –

Moje první mrtvola                                                                        

Kamera sleduje tělo ženy, na které několikrát blýskne fotografický záblesk, postupně stoupá výš a výš… do něj červený titulek – 

Praha, sobota 10.00 hod., konec září 1977                             

Město rachotí z dálky na pozadí dopoledním nákupním šumem. Ale tady uprostřed dvora se čas zastavil někde před druhou světovou válkou, aby v klidu setrval, stárnul a kamsi sublimoval.

Kamera se vrací do dvora.

Omítka padá ze zdí. Fasádové lizény a cingrlátkové ozdoby okolo oken se vyskytují jenom ve fragmentech. V rohu dvora zavaleno domovním odpadem a sutí parkuje na první pohled už několik desítek let černé osobní auto (Praga-Tatra) bez skleněných výplní oken a bez kol se zbytky smaltované šlechtické korunky na dveřích. Částečně skryto za keříky a haluze semenných náletů. Hned vedle se neorganizovaně tyčí mohutný akát vyrostlý ze semínka, které sem nezasadil zahradník, ale donesl vítr. Právě se chystá shodit listy. Protější roh, u průjezdu, lemují pošlapané šedivě strakaté popelnice s pokroucenými víky, které nedoléhají k válci nádoby a připomínají debilně se šklebící a páchnoucí stařecká ústa.

Kamera sleduje detaily.

Žena leží s obličejem k zemi v kaluži krve. Pyžamový kabátek, pyžamové kalhoty, husté šedivé vlnité vlasy, bosá, pokud je možné usuzovat při pohledu ze zadu cca 75 let. Okolo postavy – muž v uniformě se zápisníkem (PvU), Řidič Váha (ŘV) v montérkovém overalu tmavé khaki barvy s rukama v kapsách a major Král (MK) – masivní postava v kožené bundě a fotograf Mirek (FM) v džínsech a černé látkové bundě s modrou šálou, který fotografuje.  

obraz 2.barevně

Major Král (MK): „Je to jasný,“ říká major Král a dívá se do výšky na balkon v pátém patře, „sebevražda.“

Kamera zabere jeho nedbale oholený obličej. Major Král pokládá na rty filtr. Zapálí si. Škrtnutí zápalky připomíná uprostřed velebného ticha dvora explozi ohňostroje.

MK: „Máte její doklady?“ obrátí se na kolegu v uniformě.

Příslušník v uniformě (PvU): „Ne, ještě jsme nebyly v bytě.“

MK: „Hm.“ major Král vydechne kouř. „Stejně tam musíme…Vykašli se na kompozici,“ osloví fotografa.

FM odstupuje (pozadu) a snaží se dostat objektivem 24 mm do záběru mrtvé tělo i balkon. Kamera se snaží napodobit obraz v hledáčku fotoaparátu. Simuluje pohled objektivem ….zaostřování (proostření). Spoušť fotoaparátu cvaká do ticha jako nůžky, co krájí plech.

A najednou … Někde nad jejich hlavami se za zvuku skleněného třesku časem uvolněných okenních tabulek rozlétne (jenom zvuk) okno a starý skřehotavý ženský hlas volá do prostoru dvora:

1. hlas starší ženy mimo obraz (1.HŽ.m.o.): „Paní Novotná, paní Novotná, halóóó…“

Nikdo se neozývá. Jen okenní hák drhne o omítku a drobné částice malty se sypou na listy kopřiv rostoucí v mezeře mezi betonem dvora a zdí domu. Kamera hledá hlas a přeskakuje ze záběru na záběr, celek detail. Postavy okolo mrtvoly zdvíhají hlavy, ale okno, z kterého hlas vychází nejsou schopni identifikovat. A znovu:

1.HŽ.m.o.: „Paní Novotná, paní Novotná….“

Někde naproti také řinčí okno (není vidět – jenom zvuky) a jiný ženský hlas snad starší a o něco výš v hlasivkách posazený skřehotá:

2.HŽ.m.o.: „Copak je? Stalo se něco…?“ Copak se stalo…?“

1.HŽ.m.o.: „Paní Novotná, to je hrůza. Podívejte se do dvora.“

2.HŽ.m.o.: „Do dvora…? řikáte…?“

1.HŽ.m.o.: „Jo, dolů, dolů, do dvora…se podívejte“

Z kterých oken hlasy vycházejí není stále schopen nikdo zjistit. Kamera současně s hlasem stále hledá, detaily obličejů se střídají s celky a detaily fasády. Písek se sype na listy kopřiv. Dialog pokračuje:

2.HŽ.m.o.: „Nemám brejle, nic nevidíííím, to je hrůza. Copak se vlastně stalo…?“

1.HŽ.m.o.: „Strašná věc, paní Novotná… Radši se ani nedívejte a přijďte za mnou. Uvaříme si kafe, slyšíte? Paní Novotná, slyšíte…?“

2.HŽ.m.o.: „Vezmu si brejle a hned sem u vás. Hned..sem… u…  vás…“

Hlasy ztichnou. Fantomy domu? Hlasité zvuky omítky dopadající na listí kopřiv, drhnutí okenního háku (silný zvuk) a rachocení uvolněných okenních tabulek v degradovaných nahnilých rámech mizí. 

MK zašlápne nedopalek: „Půjdeme radši nahoru ať to máme z krku.“

3/2. sekvence – interiér (schodiště a byt)

obraz 1.

Skupina stoupá  po schodišti, na které vždy po krátkém zaplachtění vzduchem v různých časových intervalech dopadá v odchlípnutých kusech vlhká malba stěn.

MK ironicky: „Doufám, že klíče budou v zámku, ale zevnitř.“

PvU: „Kde by byly jinde…“ Příslušníku v uniformě je kolem padesáti, neoholená tvář, na první pohled je znát, že ví své. Alespoň se tak tváří. Obrátí se na fotografa Mirka –

PvU: „Hele mladej, teď si můžeš vyzkoušet, že vedle focení musíš zvládnout i další   věci…“

MK podepře FM významným pohledem a gestem ruky, z kterého vyplývá, že uniformy můžou sice někdy do práce kecat, ale má to svoje meze… Poznámka PvU vyzní hloupě… FM otvírá přede dveřmi kufr. Na záda mu dýchá PvU i MK. Schody jim daly zabrat. FM vybere příslušný nástroj a s přehledem ulomí vnější polovinu FABky a odemkne zámek… Otevře dveře. Klíče jsou zasunuté v druhé, vnitřní polovině vložky, která při otevírání vypadla z těla zámku a leží na podlaze uvnitř.

obraz 2.

Chodba plná věcí. Kamera mapuje prostor. Kuchyň. Spousta lahviček s léky, hrnek se studeným čajem a silicovou sedlinou na hladině, rozhrabaná peřina na kanapi, fotografické portréty dětí a vnoučat zastrkané za skly kredence.

MK: „Vidíš to co já?“ strčí do fotografa loktem major Král.

Na FM je znát, jak je událostí fascinovaný… (začátečník) ale je zřejmé, že to, co myslí major, vnímá taky. Dvojité prosklené dveře z kuchyně vedou na balkon… jsou otevřené… u kovového zábradlí přistavená židle, před židlí odpočívá schlíple pár pruhovaných filcových bačkor (na židli se přece v bačkorách nevstupuje), kovově stříbrné přezky visí mrtvě do protilehlých stran… a na  židli… Kamera snímá detail sedáku židle… podaří se jí najít dokonalý dokumentární záběr přerušovaný cvakáním spouště fotoaparátu, ČB mrtvolky v kombinaci s barevným obrazem… jasný záznam otisků bosých nohou na laku sedadla, jsou vidět jenom v náznaku a pouze při určitém úhlu pohledu v protisvětle… a nad nimi vodorovná hrana zábradlí.

MK: „Vidíš to přesně…?“

Fotograf přikývne a jeho fantazie pracuje„Vidím to samý co vidíte vy, majore…!“

Hudba: … stylizovaně několik dalších tónů – Ódy na radost… 

obraz 3. – prostřih

Celá událost se v těchto jasných atributech odvíjí zas a znova. Silueta ženy v pyžamu (prolínání reality a snového přeludu) ve stakatu fotografických černobílých "mrtvolek" předvádí (snově – černobíle) vrávoravý výstup na židli a skok. Kamera simuluje pád (padá) až k detailu mrtvého těla na dlažbě dvora. Záběr ustrne v dokonalém kompozičním uspořádání. Tělo leží v sestupné diagonále zleva doprava přes obdélník obrazu.

Hlas majora Krále komentuje záběr padající kamery a kompoziční finále: „Není pochyb… skočila sama…“  

3/3. sekvence – exteriér (dvůr, průjezd a ulice)

obraz 1.

Kamera se opět vznese a zaostří celek dvora s mrtvým tělem v pravém rohu. Do záběru vstoupí zprava  řidič Váha. Přiloží dlaně na obličej a zakřičí do pátého patra –

ŘV: „Havrani tady budou hned… doktora Vomáčku jsem přivezl“

MK: „Doktore, mohl jste zůstat doma v teple, tady už je to akorát pro havrany,“ houkne major na doktora z okna.

Záběr z výšky balkonu. ŘV, mrtvola… doktor Vomáčka (DV) přikleká k mrtvole… hledí … mne si tvář a potom jenom  mávne rukou …

Ostrý střih

Bouchnou vrata v průjezdu na ulici… klika udeří do zdi v průhledu… startující trabant u protějšího chodníku.

Dovnitř průjezdu vstupují pohřební zřízenci „havrani“. Přicházejí a nesou rakev…jsou tři. Jeden malý tlustý v modrých špinavých montérkách na jednu šli (1.H) druhou má utrženou, druhý vysoký v černém umolousaném plášti (2.H) s šedivou buřinkou, třetí (3.H) v černém saku se sněhobíle bílým motýlkem na nahém krku a žlutých manšestrových totálně ošoupaných kalhotách obutý do roztrhaných tenisek, čte noviny,  Rudé právo… Nohou podrží těm dvěma křídlo dubových vrat než projdou a stále čte Rudé Právo, na hlavě má rádiovku provokativně naraženou masivně až k uším.

Z ulice do dvora vlétnou zvuky současnosti (trabant – otáčení startéru), které se do nálady mrtvoly a dvora vůbec nehodí… kontrast.

Dojdou  až ke skupině, která už zase stojí na dvoře kolem těla . Rakev položí na zem. Odklopí víko. Ten třetí s rádiovkou stále nevzrušeně čte.

3.H: „Co provedla?“ Z novin nespouští oči… vyzařuje z něj komický profesionalizmus… Druzí dva zevlují okolo, vytvářejí dokonalý dojem nezájmu o věc (etuda).

FM: „Skočila z balkonu.“ 

Havran čtenář zdvihá hlavu a švihne pohledem do pátého patra. Detail obličeje s rádiovkou.

3.H: „Tam odtud…?“

FM: „Jo, z toho balkonu…“

3.H: „Slepice,“  broukne a znovu se věnuje četbě novin.

2.H: „Doktore, můžeme ji už naložit?“ zeptá se ten vytáhlý s buřinkou.

FM:  „Ještě jí otočte ať jí můžu vyfotit i z druhé strany.“

Všichni tři pohlédnou překvapeně na MK i DV.

MK souhlasně kývne hlavou„Otočte jí…!“

Ten v  modrých montérkách (1.H) jí chytí za látku pyžama na rameni zabere silou a otočí jí. Krvavý obličej, zaťatá víčka. Cvaká spoušť, blýská několikrát blesk…

FM: „Fajn, já jsem hotov.“

Doktor Vomáčka (DV): „Tak šup, šup… naložte ji…“

Havran čtenář natrhá nezúčastněně noviny na stránky a rozdá je kolegům. Noviny trhá teatrálně… komentuje:

3.H: „Nemáme rukavice…“

MK: „Vy nemáte rukavice…?“

2.H: „Rukavice nemaj, kamaráde, ani porodníci, proč bysme je teda měli mít my… (polohlasně…) my… nejnižší a zbyteční…? Latentní…“  Chechtá se potichu a vypadá jako karikatura profesora.

Ten v buřince (2.H).Uchopí mrtvolu ženy za nohy…  za ruce a vloží bezvládné tělo do rakve (naturalistické záběry). Stránky novin použité místo rukavic mačkají do krvavých koulí a hází je vedle ní i na ní do rakve. Záběry detailů a celků se střídají.

3.H komentuje profesorsky úkon: „Aspoň bude konečně … RUDÉ PRÁVO opravdu … RUDÉ…!“  Zaklapnou víko…  bez dalších proslovů se chopí rakve… odcházejí…

DV vyloví z kapsy malou lahvičku – lékovku – uvnitř bílé malé tabletky… Jednu tabletku vyklopí na dlaň a vloží si jí na jazyk. Nabídne MK, F i PvU. Všichni zavrtí hlavou a tak DV lahvičku zavře a schová. Z jiné kapsy vyloví kovovou nádobu (placatku) a zapije.

obraz 2.

Havrani procházejí tmavým průjezdem, procházejí vraty do světa reálného socialismu na ulici. První havran, ten vpředu, couvá a druhý, ten s buřinkou, ho naviguje vykláněním hlavy doleva a doprava… havran čtenář, ten v rádiovce, jim otvírá křídlo vrat… průjezd se rozsvítí jasným světlem…

3.H drží křídlo vrat ledabyle špičkou nohy, aby mohli jeho kolegové pohodlně projít na ulici. Zapaluje si přitom cigaretu. Havrani s rakví i 3.H zahnou ostře doleva mimo obraz  (křídlo drhne o písek na podlaze a pomalu se zavírá).

U protějšího chodníku stále stojí trabant, první muž soustředěně hledí do prostoru motoru a otírá si nešťastně špinavé dlaně do hadru, kolem jeho nohou železná bedna s nářadím a různé agregáty – vyzvracený motorový prostor – poházené náhradní díly, stará baterie, větrák, plech motoru, hadry… Trabant ne a ne chytnoutkřídlo vrat stále drhne hlasitě o písek na podlaze průjezdu jak se přivírá,  muž hledící do motoru ztratí trpělivost a zařve – 

1.MT: „Kurva… všechno nový, dokonale seřízený a ta svině jedna kurevská – ta pomsta za Sudety – stejně ne a ne chytnout…!“

Praští hadrem a začne trabanta kopat do blatníku do kola do nárazníku, taky ho praští pěstí do střechy… Obrátí se na druhého muže. Ten z kabiny jenom tupě zírá a pořád se snaží otáčením klíče v zapalování startovat. Baterka slábne…

1.MT: „Drž mě…! Nebo…“

2.MT vzdává startování a lomcuje zevnitř kličkou na dveřích, které ale otevřít nejdou, tahá za kličku zas a znova – naráží do dveří ramenem … marně.

1.MT: „Drž mě…! Nebo tý svini jedný dederónský (DDR) vykopnu voba reflektory…!“ Křídlo vrat překoná odpor písku a hlasitě bouchne… 

TMA (v průjezdu)  Jsme zpátky v garáži. 


 III/2. sekvence – interiér (garáž podruhé)

Někde ve tmě je slyšet zvuky. Naráží o sebe různé předměty… Potom ticho.

FM do tmy a ve tmě: „Co děláte…?“

SB: „Ať to zkouším jak chci, tak nejdou otevřít!“

FM: „Zvenku přece zapadla ta západka a zevnitř jí asi těžko zdvihneme. Bude lepší když počkáme až přijedou ostatní. Zdvihnou západku a vrata otevřou.“

SB: „Sakra… teď mě kopnul do hlavy…“

FM: „Kdo…?“  (se  smíchem)

Pořád naprostá tma

SB: „No, přece ten šašek, co tady s náma visí, kdo jinej.“

Oběšenec se tmou jako kyvadlo hodin pomalu a důstojně pokyvuje do leva a doprava, není ho vidět… jenom světelné štěrbiny vrat mrkají a dokazují jeho pohyb. Také občas zadrhnou o svislou mezeru překrytou pásem oceli kostěné knoflíky hnědého saka. Oběšenec se projevuje pouze jako grafická silueta… Jeho tělo přesekává světelné nitě řemeslných netěsností vrat.

SB: „Co když přijedou a budou si myslet, že jsme šli někam na pivo? Uvidí totiž z venku zavřenou západku a nedojde jim, že zapadla sama… a my tady zůstanem…?“

FM: „Navždy…“

SB: „Vy máte humor… Prostě si libujete v absurditách.“

Ticho – tma

FM: „Ano… Svět bez kaleidoskopu absurdit by se podle mě  zhroutil stejně rychle jako invalida, kterýmu seberete berle. Bez absurdit by bylo všechno vyřešený a pustý. Stejně nudný a pečlivě sterilně vylisovaný jako krajina na železničním modelu.“

SB: „Vy jste si zase na něco vzpomněl, že jo?“

FM komentuje fotografii, která sezprvu v rozmazané siluetě objevila v prostoru garáže: „Díval jsem se mu pozorně do očí, které už neměl. Velmi dlouhou dobu si říkám: Na čem vlastně záleží…? Člověk se v okamžiku smrti změní v obyčejný zbytečný předmět… už to není on, ale jenom do tvaru slisované atomy mezi kterými přestala fungovat přitažlivost… Podobnost s okamžiky, kdy v elektrárně odpovědná osoba vypne proud je děsivě zarážející. Žárovka trčí mrtvá z objímky. Tělo člověka – teď už jen mrtvý artefakt -… kostým … skafandr… však odchází, mizí… rozpouští se … splývá s pozadím… Startují se samolikvidační mechanizmy, které v sobě nosíme od narození….“

Na visícím černobílém obraze v prostoru přikládá fotograf  Mirek fotoaparát k oku… bleskne fleš. Při záblesku se visící obraz v mžiku zvětší na celý formát

Pokud budete chtít číst dále, sdělte mi to, prosím, v diskusi. Bude-li větší zájem, uvedl bych další díly, a postupně celý scénář, zde na soukromém blogu.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama