Reklama
 
Blog | Pavel P. Ries

1000 let bude muset uběhnout než…

Chci vám předložit neuvěřitelný scénář divadelního dramatu, kdy název divadelní je zde míněn jako metafora, neboť se jedná o reálné události a příběhy jednoho úseku evropských dějin. Přirovnání k divadelnímu dramatu provedl jeho hlavní protagonista, který podstatnou část „představení“ také režíroval. Pokud byste snad napsali podobný scénář a nabídli jej k realizaci, každé renomované divadlo či filmové studio by vás odmítlo s poznámkou o naprosto nepravděpodobné, a tedy nedůvěryhodné, konstrukci. Možná by někde byli shovívavější a doporučili vám, ať to přepíšete na pohádkový příběh, protože nic jiného to také není. Posuďte sami.

Poznámka: Neděste se, článek není tak dlouhý, jak vypadá. Vizuálně jej prodlužuje rozčlenění, čímž se vám ale bude lépe číst, a potom obrázky. Jako dokumentarista holt mám doprovodný obraz rád.

   

Objev cenného historického dokumentu
Inspirací k vyprávění tohoto „pohádkového příběhu“ mi byla zpráva z tisku. Jistému sběrateli historických dokumentů se podařilo nalézt jednu z nejvýznamnějších historických listin jedné evropské země, 200 let starý dokument, který byl považován za nenávratně ztracený. U mnohých historiků té země teče proudem šampaňské, kterým objev století zapíjejí a já mám námět pro tento blog díky jednomu jménu z oné nalezené listiny.

Reklama

Předehra

Obraz či scéna první
Jednomu slušně prosperujícímu obchodníkovi a rejdaři žijícímu v přímořském městě se narodí třinácté dítě, a to dcera. Ke kolébce dítěte se hned po narození dostaví v noci dvě sudičky. Mají zřejmě nečisté svědomí, protože ani k jednomu z předchozích dětí nestihly přijít pro velkou zaneprázdněnost s jinými sudbami a tak, aby to rodině alespoň trochu vynahradily, rozhodnou se zahrnout do sudby ještě jednu o 6 let starší dceru. Navíc se sudičky rozhodly, že sestrám dají do vínku takový osud, o jakém se dlouho nikomu ze smrtelníků ani nezdálo. Z toho důvodu také s sebou nepřivedou tu třetí sudičku, která v pohádkách vždy, kvůli jisté vyváženosti, přisuzuje špatné věci. Ony dvě sudičky tedy jsou ty hodné a takto vypadá jejich sudba.
Starší ze sester předpovídají, že se stane na několik let postupně královnou dvou zemí a mladší, právě narozené, že jí sice mine titul císařovny díky zásahu vlastní rodiny, ale zato se stane královnou také dvou zemí a tento titul si udrží až do konce požehnaně dlouhého života. Nevím, zda jim tato nejmladší dcera rejdaře byla nějak sympatičtější, či co, nebo chtěly dokázat, že číslo 13 nemusí být nutně číslem nešťastným a tak ještě přidají další sudbu. Její prvorozený syn bude králem stejných dvou zemí a stejně tak i vnuk a pravnuk. U toho syna pak matce pomohou prosadit, aby si vzal za ženu vnučku její někdejší sokyně, která se místo ní stala císařovnou. Inu, sudičky jsou nevyzpytatelné osoby a do jejich hlav nevidíte. Těžko tedy říci, proč si vybraly pro takovéto osudy dcery ze zcela průměrné a neznámé rodiny. 

Obraz či scéna druhá
To, co sudičky předpověděly dcerám rejdaře, vyžadovalo ovšem další propojení osudů a tak se odeberou ve stejné zemi do jiného města, kde se jistému advokátovi a jeho ženě právě narodilo páté dítě, a to syn. Tomu předpovídají hvězdnou kariéru, jakou do té doby nikdo před ním nezažil a tato kariéra jej čeká ve spojení právě s onou narozenou nejmladší dcerou rejdaře. 

Obraz či scéna třetí
Pro další propojení si sudičky nakonec ještě odskočí na jeden ostrov, kde najdou budoucího muže, pro onu straší dceru rejdaře přibranou do sudby. A protože nic neponechávaly náhodě, vybírají si ještě jeho mladšího bratra, jako vykonavatele jejich sudby. Dají mu do vínku dosažení takové moci a postavení, aby předpověď pomohl naplnit. Vše bylo tedy připraveno a divadelní drama mohlo začít. Jak jsem uvedl v perexu, neodehrálo se na prknech jeviště s herci, ale ve skutečných evropských dějinách s reálnými historickými postavami. Ty sudičky jsou mojí autorskou licencí, abych vyhověl samolibým dramaturgům a trochu téma odlehčil směrem k pohádce. Ale kdo ví? Jistý doktor Cagliostro, alias Balsamo, leccos z uvedeného dramatu předvídal včetně postav na budoucí scéně dějin.
Nyní by bylo na místě představit jednotlivé protagonisty, artefakty a místa dějů tohoto divadelního dramatu či pohádkového příběhu – jak chcete.

Expozice

Představení první
Ostrov, na který si sudičky odskočily do třetice, se jmenoval Korsika a oni dva bratři Joseph (*7. 1. 1768) a Napoleon(*15. 8. 1769) ze šlechtického rodu Buonapartů. Nebudu se zde zabývat monografií obou bratrů tisíckrát popsanou a poměrně dobře známou a budu sledovat jen linii našeho dramatu. Záměr sudiček, aby Napoleon získal takové postavení a moc pro výkon jejich sudby, rozhodně vyšel, i když to v jeho začátcích tak úplně nevypadalo. 

Představení druhé
Francouzský přístav Marseille, bylo to město, kde žila rozvětvená rodina onoho úspěšného obchodníka a rejdaře, který se jmenoval Francois Clary. Jeho zmíněné dcery, které měl s druhou ženou Francoise-Rose de Somis, se jmenovaly Julie (*1771) a Eugenia Bernardine Desirée (*8. 11. 1777).

Představení třetí
Odskočme nyní k oné zprávě o významném objevu historické listiny. Po více než dvou stech letech se v roce 2009 podařilo nalézt jeden z nejvýznamnějších dokumentů dějin Francie, tzv. politický testament krále Ludvíka XVI. sťatého v lednu 1793 gilotinou. Podle listu Le Figaro se francouzský sběratel Lhéritier doslechl od jistého experta z Bostonu, že testament nazvaný Prohlášení ke všem Francouzům má již dlouhá léta jistý americký sběratel a tak jej od něj koupil za několik milionů Eur.
Ludvík XVI. své poselství sepsal těsně před tím, než se v roce 1791 pokusil i s rodinou uprchnout z Paříže do zahraničí. To se ale Ludvíkovi XVI. nepodařilo, protože byl u severofrancouzského Varennes – údajně díky místnímu poštmistrovi – odhalen a převezen zpět do Paříže.
Král se v „testamentu“ snažil obhájit a ostře se vypořádal s „barbarským despotismem“ revolučních výborů. Současně se ale přihlásil k reformám a zrušení daňových privilegií. „Francouzi a hlavně Pařížané, vraťte se ke svému králi. On bude vždy Vaším Otcem,“ apeloval na poddané Ludvík XVI. Měl pověst vzdělaného a zbožného člověka, který však nedokázal řešit tíživou finanční krizi a provést tolik potřebné reformy zastaralého feudálního uspořádání Francie. Na šestnáctistránkovém dokumentu pracoval král celých pět měsíců.
Testament poté zaslal předsedovi ústavodárného Národního shromáždění Alexandrovi de Beauharnaisovi s žádostí, aby byl veřejně přečten. Revolucionáři jej ale nakonec použili proti monarchovi v soudním procesu.
 

Představení čtvrté
Povšimněme si jména Alexandr de Beauharnais. Tento šlechtic se dal do služeb francouzské revoluce, získal generálskou hodnost a dotáhl to až na předsedu Národního shromáždění.Tak jako mnoho jiných, skončil poté pod gilotinou. Zanechal po sobě dvě děti, Hortensii a Eugena, s jejich matkou Josefínou de Beauharnais. 

Představení páté a poslední
Druhé zastavení sudiček bylo u kolébky pátého dítěte jistého advokáta. Advokát byl z města Pau a jmenoval se Henri Bernadotte. V kolíbce ležel syn, pokřtěný jménem Jean-Baptiste Bernadotte. Jeho otec ani v nejmenším netušil, jak fascinující osud má toto dítě od sudiček v předpovědi.

Na scéně jsou nyní všichni protagonisté. Pro lepší přehled si je vyjmenujme:

1. bratři Josef a Napoleon Bonaparte
2. sestry Julie a Desirée Clary,
3. Jean-Baptiste Bernadotte,
4. Josefína de Beauharnais,
5. její dvě děti Hortensie a Eugen.

Famózní děj může tedy začít.

Dějství první

V roce 1793 se v Marseille objevuje zchudlá emigrantská rodina Buonapartů (od r. 1796 Bonapartů), která musela uprchnout z Korsiky, kde v občanské válce prohrála strana, za kterou Joseph (později Josef) i Napoleon bojovali.

Napoleon_plukovnik_1792_res.jpgJoseph_Bonaparte_v_unifor_res.jpg 
Napoleon Bonaparte                                           Josef Bonaparte
v roce 1794                                                       Obr. z Wikimedia Commons
Archiv autora


A dochází k·prvnímu propojení osudů. Šestnáctiletá Desirée oroduje za propuštění svého bratra Etienna z·vězení (za francouzské revoluce nebylo nic snadnějšího, než se do něj dostat a za štěstí mohl člověk považovat, pokud nenechal vzápětí hlavu pod gilotinou) a náhodou se setká s Josephem Buonapartem. Toho představí své sestře Julii. Sama se zamiluje do jeho bratra Napoleona. Joseph se v·srpnu 1794 s·Julií žení a Napoleon se zasnubuje s·Desirée. Jak bylo řečeno, rodina Buonapartů byla chudá, Napoleon v·té době ještě nikterak významný důstojník revoluční armády a tak se rodina Claryeů ostře postaví proti dalšímu sňatku. Etienne, bratr Desirée, dokonce poznamená: „Jeden Bonaparte v·rodině úplně stačí!“

Dějství druhé

 

Napoleon po odmítnutí ruky Desirée směřuje do Paříže, kde začne strmě stoupat jeho hvězda. Seznámí se zde s·vdovou po popraveném generálovi a někdejším předsedovi ústavodárného Národního shromáždění Josefínou de Beauharnais (*23. 6. 1763). Přestože se jedná o ženu starší o 6 let, která má dvě děti a nepříliš dobrou pověst, bláznivě se do ní zamiluje a v·r. 1796 se s·ní žení, přičemž adoptuje její dvě děti Eugena a Hortensii. Vzápětí se ujímá velení nad Italskou armádou a při Italském tažení prvně udiví svět jako geniální vojevůdce a zároveň politik. Pak se již dějiny Evropy v·jeho režii ocitají na dobu téměř devatenácti let.

·Josephine_de_Beauharnais_Keizerin_der_Fransen_res.jpgNapoleon_on_his_Imperial_throne_res.jpg
Josefína de Beauharnais – Bonaparte                     Napoleon Bonaparte
Francouzská císařovna 1804 – 1810                      Francouzský císař 1804 – 1815
Tento soubor pochází z Wikimedia Commons.                                  Tento soubor pochází z Wikimedia Commons.
Můžete se podívat na jeho tamější
stránku s popisem.
                 Můžete se podívat na jeho tamější stránku s popisem

V·roce 1804 se Napoleon stává francouzským císařem a spolu s·ním i Josefína císařovnou – do rozvodu s Napoleonem (1804 – 1810). Bratra Josefa učiní Napoleon nejprve neapolským králem (1806 – 1808) a poté králem španělským (1808 – 1813) a spolu s·ním se královnou oněch zemí stává i žena Josefa Julie Clary – Bonaparte, sestra Désirée. Hezky to těm sudičkám vychází, že?·

Josef_Bonaparte_res.jpgJulie_Clary_s_dcerami_res.jpg
Josef Bonaparte                                                  Julie Clary – Bonaparte
Neapolský král 1806 – 1808                                Neapolská královna 1806 – 1808
Španělský král 1808 – 1813                                Španělská královna 1808 – 1813
Tento soubor pochází z Wikimedia Commons                                 Tento soubor pochází z Wikimedia Commons
Můžete se podívat na jeho tamější stránku s popisem.                Můžete se podívat na jeho tamější stránku s popisem.

Dějství třetí

Desirée se sice nestane francouzskou císařovnou, ale čeká jí osud mnohem lepší. V·roce 1794 se s·ní ožení Napoleonův druh ve zbrani Jean-Baptiste Bernadotte. Je to velmi schopný generál i politik, přítel Napoleonových bratrů Josefa a Luciena, které má na svatbě za svědky. Bernadotte je·mezi prvními v·roce 1804 jmenován Napoleonem francouzským maršálem. Po bitvě u Slavkova získal titul knížete de Pontecorvo.
Na trůně Švédska·v·té době seděl choromyslný Gustav IV. Adolf. To bylo již neúnosné. Na jeho místo tedy nastoupil v·r. 1809 jeho jednašedesátiletý strýc Karel XIII. Byl ovšem bezdětný a předpokládalo se, že brzo zemře. Proto se rozhodlo, že král adoptuje člověka, který se stane zároveň i následníkem trůnu. Padlo několik návrhů, nakonec ovšem díky politické situaci Evropy a přímluvám císaře Napoleonazískal titul korunního prince právě Bernadotte. Předpoklad Napoleona, že bude mít Švédsko takto pojištěné, jako vazalský stát, se nesplnil. Bernadotte začal dělat svoji politiku a posléze se otevřeně postavil na stranu protinapoleonské koalice. V·roce 1818 je potom korunován králem Švédska, jako Karel XIV. a Norska (1818 – 1844), které od r. 1814 utvořilo se Švédskem unii. Královnou obou zemí se také stává jeho žena Desirée jako Desideria (1818 – 1844) Oficiálně je ale korunovaná až v·roce 1823. Důvod uvedu níže.

Karl_XIV_Johan_king_of_Sweden_res.jpg·Dezyderia_Bernadotte.jpg
·Karel XIV. Bernadotte                               Desirée Clary – Bernadotte
Švédský král 1818 – 1844                         Švédská královna 1818 – 1844
Norský král 1818 – 1844                            Norská královna 1818 – 1844
Obr. z Wikimedia Commons                                           Obr. z Wikimedia Commons

Zde bych chtěl dát k·dobru, v·souvislosti s·Bernadottem, jednu pikantní historku, kterou se bavily tehdejší panovnické dvory Evropy. Okolí Bernadotta si záhy všimlo, že král odmítal jakoukoliv posluhu při koupeli a vždy vyžadoval absolutní samotu. Nikdy jej navíc nikdo neviděl svlečeného do půli těla a to ani jeho lékař, který jej musel vždy vyšetřovat přes košili.·Samozřejmě, že to, co skrýval, se neutajilo dlouho – vše vyšlo najevo zřejmě přes nějakou milenku. Bernadotte měl z·dob své jakobínské minulosti vytetován přes prsa nápis: „Smrt tyranům a králům!“
V době, kdy se Bernadotte a Desirée stávají panovníky, internují Angličané Napoleona již 3 roky na ostrově Svatá Helena, kde diktuje své paměti, ve kterých pronese tuto větu:
„1000 let bude muset uběhnout, aby se nad jinou hlavou rozprostřelo stejné divadlo, jako nad tou mojí!“
Sebestřednost mu nedovolovala vidět, že to úžasné „divadelní drama“ se nerozprostřelo jen nad jeho hlavou, jak jsme si ukázali, i když on měl v·dramatu hlavní roli a částečnou režii, kterou si podržel až do konce života. To by ale bylo na další příběh, neméně dramatický.

Epilog

Smrtí Napoleona na Svaté Heleně (5. 5. 1821) „divadelní drama“ nekončí. Odešel sice hlavní hrdina a režisér, ale děj má dohru. Tu zajišťují dva rody – Bernadotte a· Beauharnais – Bonaparte. Kruh se nám tu tak hezky uzavírá.
Na začátku bylo inspirací pro tohle vyprávění jméno
Alexandr de Beauharnais a na konci jsme u tohoto jména opět, a to u jeho syna Eugena, jehož matkou byla Josefína a kterého později adoptoval Napoleon Bonaparte.·

·EugeneBeau_res.jpg

 

Napoleon si tohoto schopného adoptivního syna velmi oblíbí. Eugena má často po boku při vojenských tažení, kde se Eugen projeví jako velmi schopný velitel. Při vzniku císařství z·něj Napoleon udělá francouzského prince a jmenuje jej také italským místokrálem. Po pádu císařství přesídlí Eugen do Mnichova. Zde mu v·r. 1817 udělí bavorský král Maxmilián I. titul vévody z Leuchtenberka a knížete z Eichstättu. Eugen se ožení s·bavorskou princeznou Agustou a z·tohoto manželství vzejde pět dcer a dva synové. Nevím, zda sňatkovou politiku odkoukal od Habsburků, ale faktem je, že si na tomto poli vedl velmi dobře. Syn August se stane portugalským králem, dcera Amélie brazilskou císařovnou.

 

 


Eugen de Beauharnais – Bonaparte
(*3. 9. 1781 – +21. 2. 1824)
Francouzký princ 1805 – 1814
Italský vicekrál 1805 – 1814
Leuchtenberský vévoda 1817 – 1824
Obr. z
Wikimedia Commons

Pro příběh, který sledujeme je ale nejzajímavější dcera Joséphine.·V·roce 1823 začal hledat švédský a Norský král Karel XIV. – Bernadotte nevěstu pro syna Oskara, následníka trůnu. Vytipovány jsou různé nevěsty, ale do tohoto výběru rázně vstoupí královna Desiderie. Ta žila od r. 1810 v·Paříži, protože jí zdravotně nesedělo severské prostředí a zřejmě v·tom bylo i něco jiného. Pozve tedy syna Oskara do Paříže, kde mu představí Josefinu von Leuchtenberg, vnučku své někdejší sokyně Josefíny de Beauharnais, svého času francouzské císařovny. Oskarovi se Josefína velmi líbí a on jí také. Inu, partie budoucího švédského a norského krále, navíc velmi pohledného a vzdělaného gentlemana se nenaskytne každý den. Desiderie tedy přijíždí v·r. 1823 spolu s·nevěstou a synem do Stockholmu, kde dojde ke svatbě.

Josephine_of_Leuchtenberg_1825.jpgCrownprince_Oscar_of_Sweden_res.jpg
Josefína von Leuchtenberg                                 Oskar I. – Bernadotte
Švédská a Norská královna                              Švédský a Norský král 1844 – 1859
Tento soubor pochází z Wikimedia Commons                              Tento soubor pochází z Wikimedia Commons
Můžete se podívat na jeho tamější stránku s popisem.·             Můžete se podívat na jeho tamější stránku s·popisem.

Desiderie je též oficiálně korunována na Švédskou a Norskou královnu, kterou zatím byla pouze de facto. Zřejmě to pro ceremonii se svatbou syna byla dynastická nutnost. Ve Stocholmu pak již žije až do své smrti. Oskar a Josefína pak svým synem zajistí pokračování dynastie Bernadotte až do dnešních dnů. ·

Tak vidíte, máme tu·i jistou obměnu klasického zakončení pohádek – jestli neumřeli, žijí dodnes. V·dynastii Bernadotte ano. V·rodu· Beauharnais – Bonaparte přes přeslici také. Sestra Eugena Hortensie si vzala Napoleonova bratra Ludvíka a jejich syn Napoleon Ludvík obnovuje ve Francii císařství jako Napoleon III. (1852 – 1870).

Hortensie_res.JPEG·
Hortensie de Beauharnais – Bonaparte
(*10. 4. 1783 – 5. 10. 1837)
Francouzská princezna 1805 – 1814
Holandská královna 1806 – 1810
Tento soubor pochází z Wikimedia Commons
Můžete se podívat na jeho tamější stránku s·popisem.

Než se spustí opona ještě malý dovětek

Hlavní režisér a herec uvedeného dramatu se nakonec vrátí na místo činu – tedy jeho tělesné ostatky. Nemanželský syn Napoleona a polské hraběnky Marie Walewské Alexandr Colona-Walewski, v·diplomatických službách francouzského krále Ludvíka Filipa, přiváží v·r. 1840 s·pověřením krále ze Svaté Heleny ostatky svého otce a ty jsou s·velkou pompou uloženy v·pařížské Invalidovně.

Tumba_de_Napoleon_Bonaparte_res.jpg·
Náhrobek císaře Napoleona v pařížské Invalidovně
Obr. z Wikimedia Commons

Čtyři roky poté umírá ve Florencii·bratr Napoleona Josef a je pohřben také v·Invalidovně v·boční kapli.
Ve stejném roce (1844) umírá další člen dramatu Bernadotte alias Karel XIV. Desirée jej přežije o 16 let a umírá v·r. 1860.
 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama